Psychický virus

Tato úvaha byla inspirována textem "Náboženství jako darwinovská hádanka", zveřejněným v rubrice Biologie na stránkách scienceworld.cz. Jedná se o úryvek z knihy Petra Bakaláře: "Bůh jako psychický virus". Knihu samotnou jsem nečetl a asi ji nikdy číst nebudu. Ve zmíněném úryvku se autor snaží vyrovnat s paradoxem, že v každé známé kultuře existuje náboženství. Tvrdí, že náboženství je pro lidstvo racionálně nevýhodný memplex ("oddaní věřící umírají a zabíjí pro svého Boha, hladoví, drží celibát, půst a mnoha jinými způsoby podstupují utrpení či přinejmenším nepohodlí") a jako takové by mělo být darwinovskou přírodní selekcí dávno eliminováno. Sekulární teorie, které se pokoušejí pro tento fenomén najít odpověď, se dají podle autora rozdělit do dvou základních kategorií: a) náboženství jako vedlejší (event. maladaptivní) produkt mechanismů, které byly v evoluci důležité a b) náboženství jako způsob adaptace na prostředí. Kognitivní vědci prý navíc odmítají jakoukoli adaptivní funkci náboženské víry a domnívají se, že víra v bohy je jen o málo více než chyba mentálních funkcí. Celá kniha autora (viz obálka) je postavena na přirovnání, že náboženství je psychický virus a věda je uzdravující vakcína.

Nechci se v tomto příspěvku zabývat kritikou darwinistických adaptačních úletů do psychologie či ontologie, ale otázka, proč náboženství je v podstatě antropologická konstanta, je docela zajímavá. Domnívám se, že je ještě třetí vysvětlení existence náboženství. A to takové, že víra obecně je výrazem úzkosti z omezení rozumového chápání sebe sama v kontextu se vším, co nás jako nositele ostatních mentálních funkcí (vědomí, podvědomí, svědomí, pocity, emoce, rozlišování dobra a zla, láska, ...) přesahuje. Není to ale strach z neznámého okolního světa, ale pokora před duchovním rozměrem své vlastní mysli. Podotýkám, že hovořím o podstatě víry a nikoliv o náboženství. Různá náboženství a jejich dogmata jsou produktem lidského myšlení a nutně reflektují omezené rozumové poznání. Jednotlivé náboženské koncepty jsou poplatné kultuře, etickému konsensu a politickému uspořádání v době svého vzniku. Dalo by se říci, že náboženství jsou nepravdivá svědectví o trvalé pravdě přesahu duchovního rozměru člověka nad jeho racionálními schopnostmi.

V minulosti to byli proroci a myslitelé, kteří se zabývali introspekcí vlastního nitra a úvahami, které dnes nazýváme metafyzikou či ontologií. Své závěry pak systemizovali a většinou metaforickou, více přístupnou formou sdělovali ostatním. Tak vznikaly náboženské koncepty, které pomáhaly lidem unést duchovní a současně i materiální tíhu jejich existence. Jenom ten, kdo ji nikdy nepocítil, může pochybovat o převaze přínosů náboženství nad jeho lidskými náklady.

S rozvojem schopností člověka ovládat své okolí a s rozvojem vědy však nastala v okcidentálních kulturách zásadní změna. Racionální myšlení lidí se stalo obětí vlastního zbožštění, narcismu a sebeúcty. Průmyslový a vědecký rozvoj zrodil kapitalismus a jeho konzumní hédonismus. Výsledkem je zúžení mentální činnosti člověka na získávání materiálních statků, rezignace na kvalitu mezilidských vztahů a duchovní hodnoty, ateismus a přijetí nového dogmatu víry ve vědu. Zde by darwinisté také neměli mít jasno. Spirála nákladů aktivit na uspokojování stále rostoucích požadavků na požitky "stojí zdroje – čas, peníze, úsilí a provokuje nepřátelství" (cituji další argumenty autora knihy pro racionální nevýhodnost náboženství). Vyvstává tedy další darwinovská hádanka: jak je možné, že se takovéto chování ve společnosti udržuje? Nenalezlo by se řešení v úvahách na nové téma: "Materialismus jako psychický virus"? Kde je ale uzdravující vakcína?

Dobrá zpráva je, že víra a duchovnost mají své kořeny hluboko v nitru člověka a přetrvají všechna stará i nová náboženství. Nemyslím si, že fenomén víry je maladaptivní proces v evoluci člověka, ale je neustávající, aproximativní niterná cesta k lepšímu pochopení jeho vlastní existence.