Kreativita života

Darwinovy představy o průběhu evoluce, stejně jako představy všech evolucionistů v minulých 150-ti letech, měly svůj základ v Darwinově obrázku "stromu života". Základnou tohoto vertikálního stromu života byl první univerzální společný předek všech živých tvorů, z něhož vyrůstá kmen, který se neustále dále větví a tvoří obrovský, vidlicovitě se rozbíhající strom, kde každá větvička představuje jiný druh. Když některý druh vymře, končí ve slepé větvi a v současnosti žijící druhy dorůstají až k vrcholu. Byl to vlastně Darwinův původní nápad a teprve po 22 letech jej rozpracoval ve své knize "O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život". Idea vertikálního stromu života byla sice v poslední době silně nahlodána moderní genetikou, ale Darwinova teorie o lineárním vzniku druhů je stále základním východiskem většiny stávajících evolučních teorií.

Když pominu odlišnosti dnes navzájem soupeřících evolučních teorií, všechny vycházejí z Darwinovy původní myšlenky o bezpočtu sekvencí náhodných, pasivních mutací a aktivních přírodních výběrů, které by v dlouhém časovém měřítku měly být příčinou vzniku nových biologických druhů. Mutace jsou darwinisty většinou chápány jako důsledky náhodných odchylek na genetické úrovni nebo vnějších působení. Aby z těchto náhodností mohlo vzniknout něco stabilního, je třeba aktivně fixovat "výhodné" odchylky na ekologické úrovni přírodním výběrem.

O tom, jak je darwinovský koncept náhodné evoluce pro materialisty filosoficky přitažlivý, svědčí nejen četné pokusy o evoluční vysvětlování řady jevů v psychologii a sociologii, ale také na příklad bizarní myšlenka "přírodního výběru" vesmírů, publikovaná jinak uznávaným teoretickým fyzikem a kosmologem Lee Smolinem. Vesmír je podle něho organismus a fyzikální parametry jeho částic a sil jsou jeho geny. Z černých děr ve vesmíru se pak rodí nové vesmíry, které tyto geny dědí a přírodním výběrem (vesmír s větším počtem černých děr má více potomků) se maximalizuje počet černých děr ve všech dalších vesmírech.

Podívejme se nyní na evoluci z trochu jiného úhlu. Současné genetické výzkumy ukazují, že genomy nejen eukaryotních buněk obsahují složité mixy různých úseků DNA jiných genomů a že horizontální, hybridní přenos genetické informace byl zřejmě obecným a určujícím hybatelem v počátcích nelineární evoluce. Tato neřízená exploze života byla později u některých úspěšných druhů fixována, z hlediska darwinovské evoluce nevýhodným, pohlavním rozmnožováním. Při něm probíhá jeden z největších zázraků přírody, který nás pro svou každodennost bohužel málo udivuje. Je to ontogeneze - vývoj fenotypu z oplodněné zárodečné buňky. To je nesmírně složitý, mnohovrstevnatý, řízený proces s množstvím zpětných vazeb a reakcí na prostředí. Ovlivňuje jej nejen genetická informace DNA, ale množství epigenetických, biochemických a fyzikálních procesů. Každý z těchto procesů je sice dědičně řízen, ale je také přístupný změnám a vnějším vlivům. Mezi genotypem a fenotypem je tedy další vývojový prostor pro vytváření nových, úspěšnějších vlastností druhu, včetně evolučního zdokonalování centrální nervové soustavy.

V obou uvedených případech vidíme vnitřní schopnost života vytvářet nové kreace. Jakoby živé systémy ochotně akceptovaly nejrůznější nové možnosti a tak vlastně aktivně experimentovaly. Pouze jako výsledek vnitřní tvořivosti může vzniknout něco nového, dokonce i bez předpokládaných mezičlánků postupného hromadění změn, které je u pohlavního rozmnožování obtížně vysvětlitelné. Příroda takto experimentuje neustále a to, co darwinisté nazývají pasivními mutacemi a marně v nich hledají účelné přizpůsobování, je možné chápat jako aktivní kreativitu, která je živé hmotě bytostně vlastní. Podobně jako ta lidská, má kreativita přírody své evidentní negentropní směřování.

Stejně jako lidská kreativita je usměrňována rozumovým výběrem z téměř neomezeného množství možností, existuje v přírodě korektivní protipól její kreativity. Touto korekcí je výběr reálných kreací ze všech možných a to likvidací těch nereálných. Rozhodující zde není nějaká výhodná vlastnost, ale životaschopnost. To, co darwinisté nazývají přírodním výběrem, kdy výhodnost či nevýhodnost výběru je často spekulativní, je možné chápat jako udržitelnost homeostáze nové kreace.

Tedy nikoliv darwinovské náhodné mutace a následný přírodní výběr z nich, ale životaschopností výsledku korigovaná vnitřní kreativita všeho živého jsou hybateli vývoje. Stačí se odpoutat od teoretických knih a podívat se na rozmanitost druhů a jejich variabilitu v přírodě, kterou darwinisté jen obtížně vysvětlují. Stačí mít před očima nikoliv větvící se lineární strom, ale komplikovanou síť tvořivého vývoje života a jeho pozdější zdokonalování, abychom viděli směřování nejen od dřívějšího k pozdějšímu, ale i od jednoduššího ke složitějšímu. Spontánní kreativita a racionalita nových kreací nejsou jen nějaké poetické metafory těchto dvou hybatelů evoluce. Stejně jako lidská kreativita a racionalita jsou projevem inteligence, jsou tytéž aspekty reálným a přirozeným projevem přítomnosti vnitřní inteligence v živé přírodě. Tato kreativní inteligence, která je příčinou diverzity a evoluce života, využívá těchže procesů jako jeho konzervace, tedy homeostáze a reprodukce.

Na adresu kritiků darwinovské evoluce Dawkins v jednom svém interview (pro Channel 4, U.K.televize) řekl: "Celý smysl evoluce je v tom, že inteligence (a kreativní síla) přišla až mnohem později, po stovkách miliónů let přirozeného vývoje a ne hned na počátku kosmu." Jeho omyl spočívá v tom, že tuto kreativitu v celé evoluci nevidí a za žádnou cenu vidět nechce. Vzdát se bezcílné evoluce by totiž pro něho znamenalo přijmout myšlenku přítomnosti inteligentního aspektu v celém vývoji života.

Na závěr ještě dva citáty od mého oblíbeného esejisty a biologa Stanislava Komárka:
"Pokud nechceme člověka z ostatního světa zcela vydělit jako něco principiálně zcela a naprosto odlišného, přímo se vtírá myšlenka, že kreativita lidská a kreativita živé přírody jsou jen dva speciální případy téhož jevu a že jejich podstata bude zřejmě táž." (Lidská přirozenost: Prameny kreativity)
"Ještě jsem tak nejspíš s Adolfem Portmanem ochoten uvěřit, že se můrky, malé umělkyně, designují samy s podobným záměrem, jako má lidský umělec, pouze nevědomým. Povídání o náhodách, mutacích a selekcích zní stejně hluše jako rozprávky o předzvěděném plánu stvoření." (Listy v lahvích: Můrky)