what do you think

Současná společnost a biologické paradigma.

2011-11-08T14:36:00.003+01:00

Rozdělením jsoucna na ducha (res cogitans) a hmotu (res extenza), Descartův dualismus ostře oddělil lidské subjektivní myšlení od ostatní objektivní hmotné rozprostraněnosti, která je předmětem studia přírodních věd, včetně biologie. Karteziánské racionální myšlení 17. století způsobilo nebývalý rozvoj přírodních věd a materialismus a redukcionismus posléze ovládl i vědy společenské. Res cogitans z vědy vyvanul. Kulturním paradigmatem dnešní doby je tedy materialismus a biosféra, ve svých vlastnostech sice nějak kvalitativně odlišná, je pro biologii pouze materie - hmota.

Hlavní proud (nejen) biologického myšlení dnes představuje darwinistické pojetí evoluce, které akcentuje náhodné mutace, jejich vnější příčiny a přírodní výběr jako rozhodující pro přežití či vyhynutí. Živý organismus je přitom chápán jako pasivní, materiální objekt všech těchto dějů. Pojem darwinistické evoluce v žádném případě není rozvinutím (ēvolvō) něčeho potenciálně přítomného, znamená pouze vyprávění.

Přitom pro život jsou charakteristické takové vlastnosti jako je sebezachování a sebereprodukce, Portmann hovoří dokonce o sebeprezentaci a Kratochvíl o sebevztažnosti. Je patrné, že důležitým atributem života je ono SEBE-uvědomění si vlastního a asertivního "JÁ". Předpoklad, že hlavním hybatelem evoluce je sebetransformace a že mutace jsou projevem bytostně vlastní aktivity a kreativity každého živého subjektu, není pro ideu materialistického darwinismu vhodný. Všechny indicie jakéhosi bio-vědomí (ve smyslu Heideggerova Weltarm) jsou pro mainstream v biologii nepřijatelné, protože připomínají lidskou sebereflexi a umožnily by návrat Descartova res cogitans do vědy se všemi důsledky.

Život

2010-10-23T11:53:00.071+02:00

Život je zázračný jev, s jehož vysvětlením si sice nevíme rady, ale pro jeho očividnost jej bereme jako samozřejmý a prokázaný fakt. Již sama definice života je obtížná a vědci se na ní zcela neshodli. Většinou se uvádějí takové vlastnosti života jako je metabolismus, samoorganizace, rozmnožování a schopnost změny. Podívejme se teď na fenomén života trochu jinak. Není pochyb o tom, že všechny živé systémy jsou založeny na přítomnosti INFORMACE v nich obsažené. Každá živá struktura má nižší entropií než je entropie jejích neuspořádaných součástí, což je podmínka pro život sice nutná, nikoliv však postačující.

Druhá věta klasické termodynamiky říká, že entropie uzavřeného systému nemůže klesat. Ani statistická termodynamika, která sice připouští velice nepravděpodobnou možnost fluktuace opačným směrem, s tím nic nenadělá. A najednou tu máme život jako důkaz, že spontánní pokles entropie živých systémů je normální a běžný fakt. Fyzika se z toho paradoxu snadno vykroutila tvrzením, že živé systémy jsou otevřené (vyměňují se svým okolím látky a energii), takže pro ně druhá věta termodynamiky neplatí. Živé systémy se však touto větou neřídí nikoliv jenom proto, že jsou otevřené, ale hlavně proto, že termodynamika je statistická věda, která pracuje se statistickými údaji za relativně dlouhou dobu v homogenním systému, sestávajícím z velkého množství částic. Živé mikroskopické systémy nesplňují ani jednu z těchto podmínek a proto v nich mohou probíhat nejen reverzibilní procesy, ale také procesy s poklesem entropie. Roli Maxwellova démona (který je v podstatě informací) v klasické termodynamice zde hraje struktura (biologická informace), která fyzikální a chemické procesy usměrňuje a řídí. Je to tedy informace, která vzdoruje druhé větě termodynamické a živé systémy tak mohou snižovat svoji entropii.

Biologické struktury by se samy o sobě po čase rozpadly a proto v nich a jejich okolí musejí probíhat nerovnovážné procesy přeměn energií a látek - metabolismus, řízený informacemi obsaženými v její struktuře. Nedělitelnou koexistenci informace a jí řízených procesů nazýváme homeostáze. Tento pojem pochází z řeckého homoios (stejný) a stasis (trvání, stání). Ve skutečnosti nejde o pouhé udržování či trvání, nýbrž o poměrně složité dynamické vyvažování a biolog Humberto Maturana proto navrhl výstižnější pojem homeodynamika. Zde je velice důležité si uvědomit, že není možné aktivně udržovat vlastní celistvost bez její znalosti. Pro tuto schopnost živých systémů se dokonce nabízí použít pojem svébytnost , tedy "vědomí" svého bytí (všechny pojmy v uvozovkách je zde třeba chápat v jejich přeneseném smyslu). Jakoby každý živý systém měl schopnost "poznávat" (intellego) sám sebe, "uvědomovat" si své bytí a veškeré metabolické procesy "zaměřovat" na SEBEZACHOVÁNÍ.

Jelikož však i regulované a relativně stabilní živé systémy jsou tvořeny strukturami ve stavu termodynamické nerovnováhy, dříve či později také podlehnou zákonu růstu entropie a doba jejich trvání je nutně omezená. Další trik, zajištění trvalé existence živých struktur daného druhu rozmnožováním, je opět projevem svébytnosti živých systémů. Je založen také na informaci o struktuře systému, tentokrát zakódované v podobě struktury DNA a velice složitých dynamických procesech za účasti proteinů, nukleových kyselin, specializovaných enzymů a dalších funkčních molekul při její replikaci. Opět zde vidíme nedělitelnou koexistenci informace a jí řízených procesů replikace, případně procesů vzniku a vývoje fenotypu. Kontinuita bytí života je v tomto případě zajištěna nikoliv sebezachováním, ale znovuvytvořením jeho struktury mechanismy SEBEREPRODUKCE, tedy zachováním druhu.

Tím ovšem "vynalézavost" živých systémů nekončí, protože mají též vnitřní schopnost při reprodukci vytvářet nové kreace. Mechanizmů tvořivých procesů života je nejspíše více. Od horizontálního, hybridního přenosu genetické informace hlavně v počátcích nelineární evoluce, až po variace v průběhu nesmírně složitého, mnohovrstevnatého procesu ontogeneze - vývoje fenotypu ze zárodečné buňky u vyšších forem života. Jakoby každý živý organismus ochotně akceptoval nejrůznější nové možnosti a tak vlastně aktivně "experimentoval". Pouze jako výsledek "kreativní" SEBETRANSFORMACE může vzniknout něco nového, může probíhat vývoj života, jeho evoluce. Zatímco darwinistické chápání evoluce je založeno na vnějších, pasivních, ojedinělých (a potenciálně destruktivních) mutacích a živý organismus chápe jako jejich objekt, jsou kreativní mutace výrazem vnitřní, konstruktivní aktivity každého živého subjektu. Geniální na tom je skutečnost, že někdy, za příznivých podmínek, život využívá pro změny a svou evoluci těchže aktivních procesů, jako běžně pro své zachování a reprodukci. Přírodní výběr pak neprobíhá na základě nějaké spekulativní ekologické výhodnosti, ale je dán prostou udržitelností života nové kreace (metoda pokus - omyl).

Na nejvyšším stupni vývoje života stojí pak schopnost uvědomovat si své bytí nejen jako je tomu u jednodušších struktur života, ale dokonce toto bytí vědomě reflektovat, měnit a usilovat o jeho poznání. SEBEREFLEXE, tedy reflektující vědomí a inteligence v obecně přijímaném smyslu, je schopnost pouze specializovaného a vysoce strukturovaného orgánu pro zpracování informací - mozku.

Pro popis jednotlivých atributů života jsem použil pojmy jako sebezachování, sebereprodukce, sebetransformace a sebereflexe. Stanislav Komárek akcentuje portmannovskou sebepresentaci jako jeden ze zcela zásadních aspektů živých organismů a Zdeněk Kratochvíl ve Filosofii živé přírody hovoří o sebevztažnosti (živé je organické, sebevztažné v proměnlivosti, směřující v tápání). Vidíme, že na všech úrovních života hraje důležitou roli ono SEBE - uvědomění vlastního, asertivního, tvořivého "JÁ". Zde nám chybí dosud nezavedená terminologie (pojmy jako nevědomí, podvědomí či předvědomí mají v psychologii svůj ustálený význam), ale v každém případě je to jakási forma vědomí vlastního bytí ve svém světě (Heideggerův Weltarm), kterou bych nazval biovědomí. Živé systémy jsou si vědomy své rozprostraněnosti a zahrnují v sobě obě Descartovy substance res extensa i res cogitans. Pro ontologické chápání života, jemuž o toto bytí podstatně jde, jemuž na něm zásadně záleží a který se o ně tedy stará, zavedl Heidegger označení pobyt (Dasein). Bytí všech živých systémů včetně člověka je charakterizováno úplně jinou strategií bytí než u neživých věcí.

Život ve všech svých formách tedy není výsledkem slepých náhod, ani působení nějaké vnější vis vitalis, ale je to taková forma koexistence struktur a jimi řízených dynamických procesů, v níž se jako podstatné projevuje vědomí své vlastní existence. Dokonce genetickou informaci organizmu lze chápat jako obraz (reflexi) sebe sama, což je základní vlastnost rozvinutého vědomí. Nabízí se tedy, tuto kvalitu vědomí sebe sama přisoudit fenoménu života na všech úrovních, jako jeho hlavní charakteristiku a východisko pro posun paradigmatu současné biologie. Zde je zcela na místě pojem intelligent design, pokud mu rozumíme v původním významu latinského slova designare (označovat, vyznačovat). Všechno živé se opravdu vyznačuje tím, že má jakousi "inteligenci", tedy schopnost rozlišení a vědomí vlastního bytí. V současnosti termín design znamená spíše výsledek činnosti návrháře a chápání tohoto pojmu jako rozumný plán předpokládá existenci Plánovače. To je ovšem nepochopení imanentní přítomnosti biovědomí v živých systémech. Diskutovat pak o možné transcendenci tohoto faktu, již biologům nepřísluší.

Kreativita života

2009-04-18T17:09:00.039+02:00

Darwinovy představy o průběhu evoluce, stejně jako představy všech evolucionistů v minulých 150-ti letech, měly svůj základ v Darwinově obrázku "stromu života". Základnou tohoto vertikálního stromu života byl první univerzální společný předek všech živých tvorů, z něhož vyrůstá kmen, který se neustále dále větví a tvoří obrovský, vidlicovitě se rozbíhající strom, kde každá větvička představuje jiný druh. Když některý druh vymře, končí ve slepé větvi a v současnosti žijící druhy dorůstají až k vrcholu. Byl to vlastně Darwinův původní nápad a teprve po 22 letech jej rozpracoval ve své knize "O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život". Idea vertikálního stromu života byla sice v poslední době silně nahlodána moderní genetikou, ale Darwinova teorie o lineárním vzniku druhů je stále základním východiskem většiny stávajících evolučních teorií.

Když pominu odlišnosti dnes navzájem soupeřících evolučních teorií, všechny vycházejí z Darwinovy původní myšlenky o bezpočtu sekvencí náhodných, pasivních mutací a aktivních přírodních výběrů, které by v dlouhém časovém měřítku měly být příčinou vzniku nových biologických druhů. Mutace jsou darwinisty většinou chápány jako důsledky náhodných odchylek na genetické úrovni nebo vnějších působení. Aby z těchto náhodností mohlo vzniknout něco stabilního, je třeba aktivně fixovat "výhodné" odchylky na ekologické úrovni přírodním výběrem.

O tom, jak je darwinovský koncept náhodné evoluce pro materialisty filosoficky přitažlivý, svědčí nejen četné pokusy o evoluční vysvětlování řady jevů v psychologii a sociologii, ale také na příklad bizarní myšlenka "přírodního výběru" vesmírů, publikovaná jinak uznávaným teoretickým fyzikem a kosmologem Lee Smolinem. Vesmír je podle něho organismus a fyzikální parametry jeho částic a sil jsou jeho geny. Z černých děr ve vesmíru se pak rodí nové vesmíry, které tyto geny dědí a přírodním výběrem (vesmír s větším počtem černých děr má více potomků) se maximalizuje počet černých děr ve všech dalších vesmírech.

Podívejme se nyní na evoluci z trochu jiného úhlu. Současné genetické výzkumy ukazují, že genomy nejen eukaryotních buněk obsahují složité mixy různých úseků DNA jiných genomů a že horizontální, hybridní přenos genetické informace byl zřejmě obecným a určujícím hybatelem v počátcích nelineární evoluce. Tato neřízená exploze života byla později u některých úspěšných druhů fixována, z hlediska darwinovské evoluce nevýhodným, pohlavním rozmnožováním. Při něm probíhá jeden z největších zázraků přírody, který nás pro svou každodennost bohužel málo udivuje. Je to ontogeneze - vývoj fenotypu z oplodněné zárodečné buňky. To je nesmírně složitý, mnohovrstevnatý, řízený proces s množstvím zpětných vazeb a reakcí na prostředí. Ovlivňuje jej nejen genetická informace DNA, ale množství epigenetických, biochemických a fyzikálních procesů. Každý z těchto procesů je sice dědičně řízen, ale je také přístupný změnám a vnějším vlivům. Mezi genotypem a fenotypem je tedy další vývojový prostor pro vytváření nových, úspěšnějších vlastností druhu, včetně evolučního zdokonalování centrální nervové soustavy.

V obou uvedených případech vidíme vnitřní schopnost života vytvářet nové kreace. Jakoby živé systémy ochotně akceptovaly nejrůznější nové možnosti a tak vlastně aktivně experimentovaly. Pouze jako výsledek vnitřní tvořivosti může vzniknout něco nového, dokonce i bez předpokládaných mezičlánků postupného hromadění změn, které je u pohlavního rozmnožování obtížně vysvětlitelné. Příroda takto experimentuje neustále a to, co darwinisté nazývají pasivními mutacemi a marně v nich hledají účelné přizpůsobování, je možné chápat jako aktivní kreativitu, která je živé hmotě bytostně vlastní. Podobně jako ta lidská, má kreativita přírody své evidentní negentropní směřování.

Stejně jako lidská kreativita je usměrňována rozumovým výběrem z téměř neomezeného množství možností, existuje v přírodě korektivní protipól její kreativity. Touto korekcí je výběr reálných kreací ze všech možných a to likvidací těch nereálných. Rozhodující zde není nějaká výhodná vlastnost, ale životaschopnost. To, co darwinisté nazývají přírodním výběrem, kdy výhodnost či nevýhodnost výběru je často spekulativní, je možné chápat jako udržitelnost homeostáze nové kreace.

Tedy nikoliv darwinovské náhodné mutace a následný přírodní výběr z nich, ale životaschopností výsledku korigovaná vnitřní kreativita všeho živého jsou hybateli vývoje. Stačí se odpoutat od teoretických knih a podívat se na rozmanitost druhů a jejich variabilitu v přírodě, kterou darwinisté jen obtížně vysvětlují. Stačí mít před očima nikoliv větvící se lineární strom, ale komplikovanou síť tvořivého vývoje života a jeho pozdější zdokonalování, abychom viděli směřování nejen od dřívějšího k pozdějšímu, ale i od jednoduššího ke složitějšímu. Spontánní kreativita a racionalita nových kreací nejsou jen nějaké poetické metafory těchto dvou hybatelů evoluce. Stejně jako lidská kreativita a racionalita jsou projevem inteligence, jsou tytéž aspekty reálným a přirozeným projevem přítomnosti vnitřní inteligence v živé přírodě. Tato kreativní inteligence, která je příčinou diverzity a evoluce života, využívá těchže procesů jako jeho konzervace, tedy homeostáze a reprodukce.

Na adresu kritiků darwinovské evoluce Dawkins v jednom svém interview (pro Channel 4, U.K.televize) řekl: "Celý smysl evoluce je v tom, že inteligence (a kreativní síla) přišla až mnohem později, po stovkách miliónů let přirozeného vývoje a ne hned na počátku kosmu." Jeho omyl spočívá v tom, že tuto kreativitu v celé evoluci nevidí a za žádnou cenu vidět nechce. Vzdát se bezcílné evoluce by totiž pro něho znamenalo přijmout myšlenku přítomnosti inteligentního aspektu v celém vývoji života.

Na závěr ještě dva citáty od mého oblíbeného esejisty a biologa Stanislava Komárka:
"Pokud nechceme člověka z ostatního světa zcela vydělit jako něco principiálně zcela a naprosto odlišného, přímo se vtírá myšlenka, že kreativita lidská a kreativita živé přírody jsou jen dva speciální případy téhož jevu a že jejich podstata bude zřejmě táž." (Lidská přirozenost: Prameny kreativity)
"Ještě jsem tak nejspíš s Adolfem Portmanem ochoten uvěřit, že se můrky, malé umělkyně, designují samy s podobným záměrem, jako má lidský umělec, pouze nevědomým. Povídání o náhodách, mutacích a selekcích zní stejně hluše jako rozprávky o předzvěděném plánu stvoření." (Listy v lahvích: Můrky)

Svoboda

2009-03-28T18:08:00.004+01:00

Nedávno mě můj Facebookový přítel Jiří přiměl k zamyšlení nad svobodou. Každý máme nějakou představu o svobodě a svůj vztah k ní. Dost často si myslíme, že svoboda je opak nesvobody, což není pravda. Z nesvobody můžeme být pouze osvobozeni a nikoli svobodní. Stejně tak není pravda, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nejsme totiž od sebe odděleni a naše svobody se prolínají. Hlavy máme také zanesené takovými nesmysly, jako že jsme svobodní, když nemáme žádná omezení (libovolnost) nebo naopak, že svoboda je poznaná nutnost (demagogie). S tou svobodou to není vůbec jednoduché.

Uvedu zde svoji formulaci obecné a většinou uznávané definice svobody. "Svoboda jedince je možnost volby z různých alternativ a následného jednání v rámci pravidel (omezení), která jsou pro všechny účastníky stejná a která prostor svobody teprve vymezují. Tato omezení mohou být vnitřní nebo vnější a obecně platným pravidlem je odpovědnost za vlastní jednání." Definice je to sice hezká, ale čím je nějaký výrok obecnější, tím je v konkrétních případech méně výstižný.

Prostor svobody není fotbalové hřiště, pravidla fotbalu a soudce s píšťalkou dohromady. Lidé nejsou, alespoň do té míry jako hráči fotbalu, stejní a stejně vybaveni ve vztahu k oněm vnějším pravidlům. Každý jedinec má své dispozice a svá omezení (fyzická, rozumová, ekonomická) a proto pravidla lidského prostoru svobody nejsou a nemohou být pro všechny lidi stejně významná. A nemám na mysli jen lidi staré, nemocné nebo nemohoucí. Pro člověka líného, který neumí cizí jazyky, nic neznamená svoboda cestování. Těžko vysvětlit výhody svobody projevu člověku, který nemá co říci. Zapšklý důchodce, kterého nic nezajímá nebo všechno ví, nebude jásat nad svobodou přístupu k informacím. Svobodu možností nákupu v hypermarketu nemůže dostatečně ocenit člověk s omezenými finančními prostředky a stejně tak člověku bez vzdělání je svobodná soutěž o zaměstnání k ničemu. Pravidla jsou sice pro všechny stejná, ale lidé nejsou stejní. Je ovšem s podivem, jak často vítězí volba možnosti plného břicha před svobodnou myslí.

Co se vnitřních omezení člověka týče, sám pojem "volba" předpokládá, že člověk racionálně volí z různých možností. Tak to není. Člověk, pod vlivem svého založení a svých emocí, sám sobě podstatně omezuje možnosti své volby. Člověk bez představivosti své svobody nevidí a člověk bez tvůrčího přetlaku jich nevyužívá. Nešťastnému člověku může být svoboda volby ukradená, flegmatik na ní rezignuje a cholerik má jedinou volbu: agresi. K nejčastějším vnitřním omezením však patří nedostatečná síla osobnosti a podlehnutí vnějším tlakům. Podlehnutí reklamě, která nám vnucuje svobodu pro naše nosy je to nejmenší. Prestiž, to je ten bič, který mnoho lidí nutí vydělávat více peněz než potřebují a obětovat většinu svých svobod za postavení ve společnosti. Dejme tomu, rozhodli se sice pod tlakem, ale svobodně. Co však naše děti nebo vnoučata, která se bez značkového oblečení a posledního typu mobilního telefonu cítí méněcenně? Jak jim vysvětlit, že mají být svobodné a nepodlehnout omezením nesmyslnými pravidly soutěže se svými vrstevníky?

Máme dnes sice mnoho svobod, ale mnozí je neumějí nebo nechtějí užívat. Vypadá to, že svoboda je sice pro všechny, ale ne pro každého. Dokonce se mi chce parafrázovat Vančuru: Svobodných lidí je šlakovitě málo, avšak jsou. A to je alespoň trochu potěšující. Na závěr mne napadá snad nevýstižnější "Výpověď" o svobodě od Reny Otman.

"Svoboda, svoboda, svoboděnka,
vždycky ně pravili má maměnka,
že je svoboděnka poklad boží,
že si ju má chrániť v světě každý"

Agnostikova úvaha o Bohu.

2009-03-21T08:34:00.006+01:00

Lidský mozek je úžasná věc a všechny naše dosavadní znalosti o světě kolem nás jsou ještě úžasnější. Ohromují nás vědecké pokroky, lebedíme si ve světě technologií a jsme přesvědčeni o neomylnosti cesty našeho racionálního myšlení. Duchovní rozměr člověka a víra jsou tmářské pozůstatky z dob, kdy jsme ještě nevěděli co víme teď. To je všeobecná představa, vyplývající z populárních interpretací úspěchů vědeckého poznání. Sami vědci, kteří tyto teorie vytvářejí a snaží se je experimentálně potvrdit, však vědí do jaké míry a za jakých předpokladů jsou jejich závěry správné a kolik tajemství nám svět ještě skrývá. Vědní obory, jejichž předmětem je svět mimo rozměry člověka (kvantová fyzika, kosmologie) nebo člověk sám (epi/genetika, kognitivní psychologie, neurofyziologie) stojí před mnoha ještě nezodpovězenými otázkami.

Věříme, že náš vesmír vznikl za velkého třesku před 13.7 miliardami let inflací kvark-gluonového plazmatu a posléze standardní expanzí, při níž vznikaly protony a neutrony, které se vzápětí vázaly do lehkých jader a vznikaly atomy vodíku a helia. Gravitace pak po 200 milionech letech chladnutí vesmíru začala vytvářet první galaxie hvězd a z trosek jiných hvězd vytvářet jejich planety. Naše sluneční soustava tak vznikla před 9.2 miliardami let a téměř vzápětí (za 800 milionů let) na Zemi vznikla z „polévky“ organických molekul první živá prabuňka. Evoluci života pak trvalo 3.7 miliardy let než vznikl člověk, který se nyní ptá: „kdo jsem a proč jsem?“ A odpověď racionální vědy zní: „Jsi tu jen tak, náhodou jako důsledek vývoje vesmíru, vzniku života a následně dlouhého řetězce možných mutací živých struktur a evolučních výběrů, na jehož konci právě stojíš“. To není zrovna povzbuzující.

Je velice pravděpodobné, že takto nebo nějak podobně vývoj vesmíru skutečně probíhal. Nicméně fyziky a kosmology trápí ještě mnoho dalších otázek a mezi nimi otázka proč jsou hodnoty všech 26-ti fundamentálních konstant standardního modelu částicové fyziky, včetně množství a rozložení temné hmoty kosmologického modelu, právě takové, jaké jsou. Jakékoli jiné hodnoty by vedly k jiným poměrům základních sil (gravitační, elektromagnetické, silné a slabé jaderné) a ke vzniku zcela odlišných vesmírů. Tyto optimálně „vyladěné“ charakteristiky našeho vesmíru, které jsou nutné pro vznik života a člověka, vedly některé vědce k formulaci tzv. "antropického principu". Existuje několik interpretací antropického principu a všechny reflektují evidentní směřování vývoje vesmíru od jednoduchého k složitému, na jehož konci je člověk nadaný inteligencí. Např. interpretace nutného vývoje předpokládá, že vznik i další vývoj vesmíru nutně vedl ke vzniku života a inteligentních tvorů v něm, protože zákony přírody nemohou být jiné. Proč tomu tak je, věda zatím neví, ale předpokládá se, že to v budoucnu objeví. Právě v onom „proč“ se liší teleologická (účelná, cílevědomá) interpretace, která připisuje antropický charakter vesmíru vyšší Inteligenci, jež vesmír takto záměrně stvořila, tedy Bohu stvořiteli.

Pokusím se nyní formulovat jakési paradogma, tedy ideu, která ve spojení s předponou para vyjadřuje, že je konstruovaná vedle, mimo a za rámec náboženských doktrín či vědy. Vycházím z teleologické interpretace antropického vesmíru a zmíněnou Inteligenci budu nazývat Bohem, i když v tomto pojetí nemá s konkrétními náboženskými představami o Bohu mnoho společného. O tom, jak byl vesmír stvořen, zatím mnoho nevíme, ale věříme, že přírodní zákony je možné stále více vědecky poznávat. To ovšem předpokládá, že některé vědecké disciplíny (např. evoluční biologie) překonají svá dogmata a otevřou se myšlence třeba antropického nutného vývoje. Daleko důležitější pro člověka však zůstává otázka proč byl vesmír stvořen.

Bůh musel mít nějaký důvod proč stvořil vesmír, náš svět a v něm člověka. Tím důvodem nemůže být jenom člověk, kterého by takto složitě z plezíru stvořil k obrazu svému. Bůh musel mít jiný důvod. Pro náznak odpovědi se podívejme na jeho „dílo“, na člověka. Ten je nadán dvěmi důležitými vlastnostmi, a to schopností myslet a svobodou volby při svém rozhodování. Obě jsou výhradně lidskými vlastnostmi a jedna bez druhé nedává smysl. Člověk je ve své svobodě odsouzen neustále se rozhodovat o svých činech. A ještě jednu schopnost dostal člověk do vínku. Je to vědomí ne vždy jasné polarity dobra a zla a obecná představa, že dobro je lepší než zlo. Kodifikace (náboženství) této polarity může být pro člověka svobodného ve svém myšlení nepřijatelná, ale přesto dobro a zlo je v jeho životě stále přítomné jako nějaké silové pole. Tím, že stvořil vyvíjející se svět a člověka v něm, dal nám Bůh pouze tušení dokonalosti a tíhnutí k ní. Neustálému hledání lepšího, které nelze zcela formulovat, říkáme lidská etika.

Líbí se mi hinduistická představa, že Bůh stvořil svět nikoli z ničeho, ale sám ze sebe. Je tedy v něm a v nás bezprostředně přítomný. Jeho přítomnost je právě oním všudepřítomným silovým polem dobra a zla. Všichni vidíme, že svět, který Bůh stvořil je turbulentní, nepřátelský a nebezpečný. Také člověk je nedokonalý a zmítaný emocemi. Důvod, proč Bůh sám ze sebe stvořil vyvíjející se nedokonalý svět a nedokonalého člověka může být jen jeden: sám není dokonalý. Je-li však oním silovým polem, může být zpětně ovlivňován člověkem, který se v něm svými činy „pohybuje“. To je dosti rozšířená představa, že všechny naše myšlenky a činy přetrvávají a zůstávají nějakým způsobem přítomny, dokonce i po naší smrti. Člověk je smrtelný, konečný tvor s nekonečným vědomím, dotýkajícím se Boha.

Bůh tedy není starostlivý otec, který nás miluje a vede životem, není to spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a špatné trestá. Bohu na nás jako jednotlivcích vůbec nezáleží. On stvořil vesmír a náš svět, protože potřebuje lidstvo, které bude ve svém vývoji směřovat k ideji dobra. Není pravda, že Bůh je přítomen kvůli nám, ale my existujeme kvůli němu. Bůh je prostě sobecká inteligence, která nás potřebuje k dosažení své vlastní dokonalosti. Bůh je v pravém (i náboženském) slova smyslu Pán, jemuž máme sloužit. Jediným důvodem, proč bychom to měli dělat je naše vděčnost za dar života, za náš dobrý pocit z jeho etického žití a za spoluúčast na něčem, co nás přesahuje. Komu se to nelíbí, může si stále myslet, že je tu jen tak, náhodou.

PS. Tak mne napadá, co by na takový bod Omega řekl Teilhard de Chardin.

Psychický virus

2008-12-28T21:37:00.025+01:00

Tato úvaha byla inspirována textem "Náboženství jako darwinovská hádanka", zveřejněným v rubrice Biologie na stránkách scienceworld.cz. Jedná se o úryvek z knihy Petra Bakaláře: "Bůh jako psychický virus". Knihu samotnou jsem nečetl a asi ji nikdy číst nebudu. Ve zmíněném úryvku se autor snaží vyrovnat s paradoxem, že v každé známé kultuře existuje náboženství. Tvrdí, že náboženství je pro lidstvo racionálně nevýhodný memplex ("oddaní věřící umírají a zabíjí pro svého Boha, hladoví, drží celibát, půst a mnoha jinými způsoby podstupují utrpení či přinejmenším nepohodlí") a jako takové by mělo být darwinovskou přírodní selekcí dávno eliminováno. Sekulární teorie, které se pokoušejí pro tento fenomén najít odpověď, se dají podle autora rozdělit do dvou základních kategorií: a) náboženství jako vedlejší (event. maladaptivní) produkt mechanismů, které byly v evoluci důležité a b) náboženství jako způsob adaptace na prostředí. Kognitivní vědci prý navíc odmítají jakoukoli adaptivní funkci náboženské víry a domnívají se, že víra v bohy je jen o málo více než chyba mentálních funkcí. Celá kniha autora (viz obálka) je postavena na přirovnání, že náboženství je psychický virus a věda je uzdravující vakcína.

Nechci se v tomto příspěvku zabývat kritikou darwinistických adaptačních úletů do psychologie či ontologie, ale otázka, proč náboženství je v podstatě antropologická konstanta, je docela zajímavá. Domnívám se, že je ještě třetí vysvětlení existence náboženství. A to takové, že víra obecně je výrazem úzkosti z omezení rozumového chápání sebe sama v kontextu se vším, co nás jako nositele ostatních mentálních funkcí (vědomí, podvědomí, svědomí, pocity, emoce, rozlišování dobra a zla, láska, ...) přesahuje. Není to ale strach z neznámého okolního světa, ale pokora před duchovním rozměrem své vlastní mysli. Podotýkám, že hovořím o podstatě víry a nikoliv o náboženství. Různá náboženství a jejich dogmata jsou produktem lidského myšlení a nutně reflektují omezené rozumové poznání. Jednotlivé náboženské koncepty jsou poplatné kultuře, etickému konsensu a politickému uspořádání v době svého vzniku. Dalo by se říci, že náboženství jsou nepravdivá svědectví o trvalé pravdě přesahu duchovního rozměru člověka nad jeho racionálními schopnostmi.

V minulosti to byli proroci a myslitelé, kteří se zabývali introspekcí vlastního nitra a úvahami, které dnes nazýváme metafyzikou či ontologií. Své závěry pak systemizovali a většinou metaforickou, více přístupnou formou sdělovali ostatním. Tak vznikaly náboženské koncepty, které pomáhaly lidem unést duchovní a současně i materiální tíhu jejich existence. Jenom ten, kdo ji nikdy nepocítil, může pochybovat o převaze přínosů náboženství nad jeho lidskými náklady.

S rozvojem schopností člověka ovládat své okolí a s rozvojem vědy však nastala v okcidentálních kulturách zásadní změna. Racionální myšlení lidí se stalo obětí vlastního zbožštění, narcismu a sebeúcty. Průmyslový a vědecký rozvoj zrodil kapitalismus a jeho konzumní hédonismus. Výsledkem je zúžení mentální činnosti člověka na získávání materiálních statků, rezignace na kvalitu mezilidských vztahů a duchovní hodnoty, ateismus a přijetí nového dogmatu víry ve vědu. Zde by darwinisté také neměli mít jasno. Spirála nákladů aktivit na uspokojování stále rostoucích požadavků na požitky "stojí zdroje – čas, peníze, úsilí a provokuje nepřátelství" (cituji další argumenty autora knihy pro racionální nevýhodnost náboženství). Vyvstává tedy další darwinovská hádanka: jak je možné, že se takovéto chování ve společnosti udržuje? Nenalezlo by se řešení v úvahách na nové téma: "Materialismus jako psychický virus"? Kde je ale uzdravující vakcína?

Dobrá zpráva je, že víra a duchovnost mají své kořeny hluboko v nitru člověka a přetrvají všechna stará i nová náboženství. Nemyslím si, že fenomén víry je maladaptivní proces v evoluci člověka, ale je neustávající, aproximativní niterná cesta k lepšímu pochopení jeho vlastní existence.

Život je jen náhoda

2008-11-12T16:12:00.043+01:00

Nedá mi to a musím se ještě jednou vrátit ke svému tématu: darwinismus jako ideologie. Darwinisté zobecnili některá přírodovědecká pozorování a postulovali koncept mechanismu, zodpovědného za vývoj druhů, kterým je posloupnost náhodných mutací a selekcí na principu výhodnosti. Později tento mechanismus přenesli z ekologického do genetického prostředí, případně do vzájemného působení obou. Aby se v takovém řetězci příčin a následků nedostali do (v podstatě teologické) pasti prvního prapředka všeho živého, zobecnili tento mechanismus také na vysvětlení vzniku života z hmoty neživé. Vrcholem všeho je pak zobecnění darwinismu do vzniku vědomí, morálky a do filosofie vůbec.

Pravděpodobnost darwinistického způsobu vzniku života je sice statisticky mizivě malá, ale vzhledem k velikému počtu možných mutací jí darwinisté prohlásili za jistotu. Život zjevně existuje, takže někdy musel vzniknout a to jistě náhodně. To je paradox par excelance. Navíc, jak darwinisté postulují, větší složitost na molekulární úrovni při "přírodním výběru" nemusí být zárukou výhodnosti, spíše je tomu naopak. To, co na fundamentálním darwinismu nemohu přijmout je zobecnění, že vývoj života a člověka na jeho konci je pouze výsledkem náhodných mechanismů nepravděpodobných řetězců příčin a jejich následků. Navíc darwinismus je ideologie, která si osobuje zasahovat daleko za teorii vývoje druhů a stejně jako kterákoli ideologie nemůže znejistit své stoupence pátráním po hlubších důvodech.

Většina lidí a vědců předpokládá vznik života také na jiných planetách. Proti myšlence, že kdekoli může vzniknout něco jako život (třeba tomu našemu nepodobný), nelze nic namítnout. Proto také světový kosmický výzkum věnuje velké prostředky na prokázání života v kosmu. Spolu s darwinisty, bychom ale museli připustit, že ta nepravděpodobná náhoda vzniku života nastane kdekoli, kde pro to existují dostatečně stabilní podmínky. Pak se ale jedná o obecnější jev a všechny ty náhodné, pouze kauzální řetězce musíme doplnit něčím podstatnějším jako je zaměřenost k nějakému cíli, účelnost nebo inteligence. Pojem vnitřní teleologie (řecky: telos, cíl, účel – nezaměňovat s teologií), který klade účel do předmětu samého a určuje rozvoj možnosti ve skutečnost, vyjádřil již Aristoteles. O teleologii výslovně mluvil Norbert Wiener (kybernetika jako studium teleologických mechanismů) a teleologická vysvětlení se nabízejí také v kosmologii (antropický princip).

Nesporně platí princip teleologie pro chtění a vědomé jednání lidí a živou přírodu, pokud i zde působí duševní činitelé. Naprosto očividným příkladem účelnosti je ontogenetický vývoj v biologii. Od prvního dělení oplodněné buňky až po dospělého jedince (včetně jeho zániku) jsou účelnost a cíl naprosto zřejmé. Důvod a existence cíle je vždy spojen s nějakým inteligentním agens. Teď si připomeňme, co tvrdí zastánci teorie rozumného plánu (Intelligent Design). Cituji: "... z empirických poznatků je možné vyvodit, že některé vlastnosti vesmíru a živých organismů lze nejlépe vysvětlit inteligentní příčinou a nikoliv náhodným procesem vývoje a přírodního výběru". Slovo příčina evokuje u darwinistů nějakou vnější kauzální příčinu (jak jinak) a tím i Stvořitele. Chápeme-li však tuto příčinu jako vnitřní kosmickou účelnost, pak předpoklad rozumného plánu není žádné kreacionalistické tmářství, ale docela inteligentní závěr.

Citáty vědců z nejrůznějších oborů na podobná témata jsou na stránkách Stephen E.Jonese Creation/Evolution Quotes.

Advaita Vedanta

2008-03-30T09:38:00.053+02:00

Tuto úvahu je nezbytně nutné číst jako pokračování mého předchozího příspěvku na téma Paradigma. V něm jsem jako možné východisko pro uvažování o novém paradigma vědy zavedl model, jenž kromě světa fyziky a světa života zahrnuje také hypotetický svět X. Jeho objekty by mohly být jakési multidimenzionální struktury, které jsem interpretoval na základě M-teorie jako nehmotné a bezčasové resp. věčné struktury D-bran. Zde bych chtěl předložit jeho interpretaci z jiného myšlenkového světa.

Asi každého napadne, že nehmotnost a věčnost jsou jedny ze základních božských vlastností v mnoha náboženských doktrinách. Bůh je vždy jakýsi nehmotný, nepojmenovatelný a věčný princip, jehož hmotné podoby jsou buďto symbolická vyjádření nebo lidská převtělení. V řecké filosofii to byl Aristoteles, kdo logicky dospěl k pojmu první příčiny, která musí být věčná, aby nebyla jen dalším důsledkem v nekonečném kauzálním řetězci příčin. Současná velká náboženská dogmata (islám, křesťanství) jsou víceméně antropocentrické koncepty, v nichž Bůh stvořil svět z ničeho (je všemocný a tak to pro něj není problém) a stvořil ho pro člověka, kterého otcovsky miluje a podřizuje svým pravidlům. Zcela jiný přístup k pochopení existence univerza a člověka v něm mají východní náboženství (hinduismus, budhismus, taoismus). Filosoficky velice zajímavý je myšlenkový svět Ved.

Původní sanskrtské skripty Vedas (znalost, moudrost) sestávají ze čtyř starších, rituálních a hymnických částí (Rig Veda, Yajur Veda, Sama Veda a Atharva Veda), jež se souhrně nazývají Karma Kanda. Jejich pozdější, filosofické části se nazývají Vedanta (završení Ved) nebo Upanišady nebo též Jnana Kanda. Vedanta vychází z monoteistického filosofického konceptu Advaita (ne-dualní), takže nerozlišuje mezi Stvořitelem a stvořením. Advaita Vedanta se zabývá základními filosofickými otázkami jako: kdo jsem, co je podstatou vesmíru, jak vznikl, bude mít konec, existuje jeho tvůrce, kdo je nejvyšší Bůh, jaký je smysl našeho života? Je to filosofie unikátní svým tvrzením, že jedinou realitou je nejvyšší princip vědomé a nekonečné existence (brahman), která je totožná s individuálním vědomím lidských bytostí (atman) a tvrzením, že vesmír (jagat) vznikl redukcí této nejvyšší reality na nižší úroveň. V dalším textu uvedu některé základní pojmy filosofie Advaita Vedanta.

Brahman je absolutní realita, definovaná jako existence-vědomí-nekonečno, což nejsou tři oddělené entity, ale tři slova značící podstatu brahma. Brahman je zcela nepopsatelný základ všeho, je to neměnná, nekonečná a neprojevená realita podstaty bytí, hmoty, energie, času a prostoru v tomto vesmíru. Upanišády charakterisují brahman jako “satyam, jnanam, anantam brahma”. Pojem "satyam" znamená, že existuje věčně a bez příčiny, "jnanam" značí, že to je nediferencované, všeprostupující vědomí. Charakteristika "anantam" doplňuje, že brahman je prostorově, časově a jako celek nekonečné jsoucno, že je všudepřítomné a neduální.

Atman je aspekt vědomé podstaty brahman, chápaný jako znalostní vědomí jednotlivých bytostí. Brahman je vše prostupující světová duše, kterou nelze vnímat, ale jakmile se projeví jako diferencované univerzum, umožňuje lidské mysli poznávat. Právě v tomto kontextu procesu intelektuálního poznávání je definován pojem atman. Atman označuje nejvnitřnější Já jedince a dá se přeložit jako individuální bytí nebo duše všech živých objektů. Základním poselstvím Vedanty a zvláště Upanišád je totožnost atman a brahman, tedy totožnost individuálního Já s nejzazším, nepopsatelným vesmírným principem.

Brahman je tedy obecná podstata existence a zdroj vědomí reflektovaného v myslích. Podstatné pro porozumění pojmu brahman je skutečnost, že brahman je nejen původcem, ale současně též podstatou materiálního vesmíru. Stvořitel je totožný se stvořením a vesmír není následkem příčiny jeho stvoření. Vesmír nevznikl z ničeho, tedy nebyl stvořen ex nihilo jako v duálních náboženstvích, ale povstal z brahman. Není zde podobnost se závěry M-teorie, která považuje všechny elementární částice za projevy vibrací hypotetických vícerozměrných D-bran? V sanskrtu kmen „brh“ totiž znamená „růst“. Neměnný brahman tedy působil sám na sebe a tím vznikl vesmír, který je plný změn. Dynamika vesmíru je pak charakterizována protichůdnými principy reprezentovanými bohem Višnu jako zachovatelem a bohem Šiva jako ničitelem. Není to výstižné symbolické vyjádření vztahu mezi entropií a energií?

Z další dvojice pojmů Ved, které bych chtěl zmínit, jsou puruša a prakriti. Jsou to dva různé aspekty projevu brahman, personalizované jako bůh Išvara (nejvyšší, kdo řídí). Tyto aspekty uvádějí do chodu a regulují univerzální a cyklický proces tvoření a zániku. Prakriti je „to co je formováno“ a představuje materiální (hmota a energie) svět. Puruša symbolizuje projev tvořivého vědomí brahma, které uvádí do pohybu veškerý tvůrčí proces. Prakriti se projevuje jak na nižších úrovních (země, voda, oheň, vzduch, eter, mysl, rozum a ego), tak i na vyšších úrovních, kde udržuje a rozvíjí život (životní síla). Na úrovni jedince Prakrti je tělo a mysl se vším co je tvoří, zatímco puruša je mimo ně existující duchovní princip čistého vědomí, které existuje nad smysly a individuálním vědomím. Išvara je tak materiální i vědomou příčinou nekonečných cyklů tvoření a zániku vesmíru.

Vedanta se zabývá mnoha dalšími pojmy z oblastí filosofie, kosmologie, gnozeologie, psychologie, fyziky a dá se bez nadsázky říci, že poskytuje ucelené a z hlediska vlastní nerozpornosti též vědecké paradigma vidění světa. Paradigma, vytvořené pomocí introspekce a logického uvažování o vlastní mysli, na rozdíl od našeho západního (okcidentálního) myšlení, obráceného do vnějšího světa. Není divu, že Albert Einstein se zajímal o studium sanskrtu, jazyka v němž byly Vedské skripty původně psány.

Když se vrátíme zpět k výše zmíněnému modelu a poněkud neurčitému pojmu světa X, vidíme, jaký nový obsah mu dává filosofie Advaita Vedanta. Svět X je zde pojmenován jako brahman, neměnná, nekonečná a neprojevená realita podstaty bytí a také nediferencované vědomí jako takové (noumenon, nikoli fenomen reflektujícího vědomí). Tento vědomý aspekt se projevuje jednak jako univerzální vědomí (puruša), tedy jako inteligentní princip nebo též rozumný plán vývoje vesmíru a jednak jako individuální vědomí (atman), tedy individuální duše všech živých objektů, včetně člověka. Že bychom tedy měli i duši ...?

Rozumný Plán

2008-03-29T20:46:00.067+01:00

Zde uvádím český překlad vymezení obsahu pojmu Rozumný Plán (Intelligent Design), publikovaného na stránkách New World Encyclopedia. Tam je též uvedena historie ID od jeho vzniku v r.1980, myšlenky jeho význačných teoretiků, některé aspekty polemiky, reference, bibliografie a odkazy na další stránky pro i proti ID. Tématice ID se věnují servery Access Research Network a ResearchID.

Rozumný plán (RP) je názor, že z empirických poznatků je možné vyvodit, že některé vlastnosti vesmíru a živých organismů lze nejlépe vysvětlit inteligentní příčinou a nikoliv jednosměrným procesem vývoje a přírodního výběru. Rozumný plán není odvozován pouze ze samotné komplexity jevů, jelikož komplexní struktury vznikají také náhodnými procesy. RP se zaměřuje na takové komplexní struktury, které podle lidské zkušenosti produkuje mysl, která koncipuje a vykonává nějaký plán. Rozumný plán může být odhalen v přírodních zákonech a strukturách kosmu; může být také odhalen přinejmenším v některých vlastnostech živých organismů.

Rozumný plán není totožný s kreacionicmem, jelikož RP se zakládá spíše na vědeckých důkazech než na Písmu nebo náboženských doktrinách. RP se nezabývá biblickou chronologií a člověk nemusí věřit v Boha aby pochopil rozumný plán v přírodě. RP nehovoří o identitě nebo podstatě tvůrce, takže není totožný s přírodní teologií, která dedukuje z přírody existenci a vlastnosti Boha. RP není argumentem z nevědomosti; to nemůže být vyvozováno jenom z toho, že příčina něčeho je neznámá. RP netvrdí, že plán musí být dokonalý; něco může být rozumně naplánováno i když to má nedostatky (stejně jako mnoho věcí vytvořených člověkem). RP netvrdí, že všechny druhy živých organismů byly stvořeny v jejich současné podobě a netvrdí, že poskytuje ucelené vysvětlení historie vesmíru nebo vývoje živých organismů.

RP spočívá na minimálním tvrzení, že z empirických poznatků je možné vyvozovat, že některé vlastnosti přírodního světa mohou být nejlépe vysvětleny inteligentním činitelem. Toto tvrzení je v rozporu s názory, tvrdícími, že není žádný reálný plán ve vesmíru (materialistická filosofie) nebo v živé přírodě (darwinismus) nebo že plán, i když reálný, je nepoznatelný (některé formy teistické evoluce). Vzhledem k těmto konfliktům RP způsobil značnou polemiku.

Zastánci RP tedy argumentují proti darwinistickému absolutizování procesu náhodných mutací specií a následného přirozeného výběru v procesu vývoje druhů. Argumentují také proti teoriím neo-darwinistů, kteří přenesli bojiště specií s okolím na bojiště genů o reprodukci (viz V čem se neo-darwinisté mýlí). Samozřejmě také argumentují proti extrapolaci darwinistického konceptu náhody do řešení problému vzniku života jako takového.

Boj obou táborů je nesmiřitelný proto, že darwinisté extrapolovali svůj evoluční koncept z oblasti biologie do filosofie. Darwinismus se tak stal klackem v rukou fundamentálních materialistů a ti odmítají jakoukoli diskusi se zastánci RP argumentem, že jsou to v podstatě kreacionisté. Všimněme si těch -ismů. To není vědecká diskuse, to je ideologický boj. Podstata sporu však nespočívá v tom, že by byla popírána evoluce jako vědecky ověřený fakt. Jádrem sporu je ta očividná a darwinisty ignorovaná skutečnost, že evoluce má přes mnohé okliky a slepé uličky své negentropní směřování. Vznik a vývoj života ve vesmíru nemůže být výsledkem sukcese náhod a evidentní vývoj od jednoduššího ke složitějšímu je to, co dává zastáncům RP legitimitu.

Nikdo nepochybuje o tom, že funkce počítače vyžaduje softwarové vybavení, tedy produkt inteligence. Překonání hrůzy fundamentálních materialistů z možné existence nehmotného software i v přírodě by bylo cestou k přiblížení obou zatím nesmiřitelných konceptů. Mohlo by být také stimulem ke společnému hledání těch obecných mechanismů, které jsou za vývoj vesmíru a života v něm odpovědné, tedy hledání onoho rozumného plánu. Ti méně odvážní by mohli pro začátek rezignovat na hledání Plánovače.

Myslím, že výstižně charakterizuje tento stav závěr přednášky Prof. MUDr. Jiřího Váchy, DrSc. "Účelnost bez účelu: meze darwinizmu". Cituji: „Darwinismus jako empiricky ověřitelná teorie veřejnost vcelku nezajímá. Pokud je však jeho základní paradigma extrapolováno do oblasti vzniku a podstaty člověka ve funkci postačujícího vysvětlení, vyvolává právem odpor. Hnutí „inteligentního plánu“ se snaží takto zideologizovaný darwinizmus porazit na jeho vlastním poli, opírajíc se nejčastěji o pravděpodobnostní úvahy. K definitivnímu rozhodnutí této v jádře empirické otázky nám však ještě chybí mnoho informací a navíc ani tato strategie není prostá filozofických předpokladů. Konstatování teleologie v utváření a funkci živých bytostí není věcí biologie, konstituované podle novověkého paradigmatu vědy, nýbrž filozofie. Nemá za cíl přírodu ovládnout, ale pochopit nás samotné jako součást přírody, a zároveň vymanit naše sebepochopení z naturalizmu, jímž je světonázorový darwinizmus poznamenán. Uznání teleologie živých bytostí vychází z analogie s našimi účely jako subjektu a je jiným druhem racionality než racionalita vědecká. Světonázorový darwinizmus také rozhodně selhává v epistemické oblasti, poněvadž není schopen vysvětlit přístup lidské mysli k pravdě a stává se relativistickým skepticizmem, popírajícím svá vlastní východiska.“

Paradigma

2008-03-15T18:24:00.050+01:00

„If at first the idea is not absurd,
then there is no hope for it“.
(Albert Einstein)

Podle obecně přijímané koncepce T.S.Kuhna (1922 – 96) je paradigma souhrn základních domněnek, předpokladů a představ dané skupiny vědců. Je tedy jakousi platformou, na jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem. Když stávající paradigma neumožňuje uspokojivé řešení některých otázek ve vědě, dochází k přehodnocení samotných základů dosavadního vědění a nastává skoková proměna vědeckého paradigmatu. Za vědecké (nikoli apriori pravdivé) je podle definice možné považovat každé obecné rozumové poznání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu, umožňující jeho falzifikaci nebo verifikaci.

Předpovědi, že věda již hlavní problémy vyřešila, v minulosti několikrát dramaticky selhaly. Proto, pro červencové vydání 2005 v rámci oslav 125. výročí založení T. A. Edisonem, požádal časopis Science více než stovku předních vědců, aby odhadli 25 důležitých otázek, na které bychom měli najít odpověď během příštích 25 let. Z těchto otázek jsem vybral pět, které považuji v dalším kontextu za relevantní:
Mohou být fyzikální zákony sjednoceny?
Je kvantová neurčitost a nelokalita dána nějakými hlubšími principy?
Jak a kde na Zemi vznikl život?
Jak se z jediné somatické buňky může vyvinout celá rostlina?
Čím je řízena regenerace orgánů?
Jak jsou ukládány a vybavovány vzpomínky?

Většina dosud nezodpovězených otázek (a mnoho dalších) je z oblastí kvantové fyziky, fenoménu života a psychiky. Jejich řešení je předmětem intenzivního bádání teoretických fyziků, biologů, genetiků, neurofyziologů a filozofů.

Lidská psychika a s ní související oblasti jako je etika a kultura byly také předmětem úvah zakladatele kritického racionalizmu, filozofa, sociologa a politologa Sira Karla Raimunda Poppera (1902 – 94). Ten vyšel z předpokladu, že duševno je projevem fyzikální struktury resp. funkce mozku a podle jeho představy se z fyzikálního světa jakoby vynořuje svět psychických prožitků a stavů včetně vědomí, psychologických dispozic apod. Byl si též vědom existence něčeho obecnějšího, co je kolektivním produktem psychického světa a zavedl ještě pojem světa kultury, který se vynořuje ze světa psychického. Patří do něho obsah myšlení a výplody lidského ducha. Tento svět je podle Poppera sice nehmotným, nicméně reálným světem.

Podobně uvažuje též profesor matematiky na Matematickém institutu univerzity v Oxfordu Sir Roger Penrose (*1931). Na obrázku vlevo uvedené schematické zobrazení jeho tří světů je převzato z knihy „Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl“. Popperův svět kultury Penrose nahradil světem platónských absoluten. Za tato absolutna považoval hlavně matematické pravdy, což vyplývá z jeho úžasu nad závislostí fyzikálního světa na matematických zákonech. Skutečně, jednou ze skoro až platónských vlastností matematiky, že matematický popis naprosto rozdílných fyzikálních jevů může být stejný (elementárním příkladem je Newtonův a Coulombův zákon).

Penroseův model jsem si vypůjčil pro ilustraci svých následujících úvah. I když to považuji za poněkud zavádějící, používám také pojem svět a to ve smyslu množiny projevů charakteristických vlastností a zákonitostí, platných specificky pro jeho objekty, podobně jako se používá např. pojem svět módy. Je třeba zdůraznit, že objekt může existovat ve všech třech světech současně a na různých úrovních interakcí podléhá jejich zákonitostem. Popperův svět kultury nebo Penroseův abstraktní platónský svět čisté matematiky jsem nahradil novým pojmem svět X, prozatím bez bližšího obsahu.

Jak je z obrázku vlevo patrné, psychické světy Poppera a Penrose jsem nahradil světem života, protože můj údiv patří spíše vzniku a vývoji života jako takového. Za zcela kvalitativně odlišné světy proto pokládám fyzikální svět a svět života. Zásadní odlišnost biologických systémů od systémů fyzikálních spočívá v tom, že jejich homeostáze, ontogenetický i fylogenetický vývoj je ovlivňován více jejich vnitřní strukturou než vnějšími fyzikálními silami.

Komolé kužele vztahů mezi jednotlivými světy nezdůrazňují pouze „vynořování“ se jednoho světa z druhého, ale spíše skutečnosti, že veškerý fyzikální svět má svojí příčinu ve světě X, veškerý svět života má fyzikální podstatu a veškeré příčiny jeho specifických vlastností jsou opět ve světě X. Až potud je tento model spekulací bez konkrétního obsahu. Aby se mohl stát paradigmatem, tedy platformou pro nové vnímání světa jako celku, je třeba dát pojmu svět X nějaký obsah. Zde by bylo možné citovat podobné pokusy, které pracují s pojmy jako: "Inteligence" (ID), „čistá informace“ (Danev), „zahalená úroveň reality“ (Bohm), „I-pole“ (Samal), „TGD struktury“ (Pitkänen), „morfogenetické pole“ (Sheldrake) a mnoho jiných. Moje interpretace vychází z M-teorie, současného paralelního pohledu na kvantové jevy.

Zastánci M-teorie (zobecnění několika teorií superstrun) se domnívají, že námi pozorované elementární částice jsou projevem vibrací jakýchsi mnohorozměrných superstrun (přesněji D-bran) a jejich kvantové vlastnosti jsou určeny módem těchto vibrací. Tato teorie sice ukazuje cestu ke spojení kvantové mechaniky s obecnou teorií relativity v tzv. teorii všeho (TOE), ale podle jejích kritiků (zastánců standardního částicového modelu) postrádá experimentální ověření (ostatně Higgsův boson také). Jestliže však hypotetické D-brány jsou mnohorozměrné entity (předpokládá se 9 nebo více rozměrů), pak jediným možným experimentálním důkazem jejich existence v jsou ony elementární částice, vznikající redukcí počtu dimenzí D-bran. Jinými slovy elementární částice nevznikají v důsledku vibrací něčeho, co by bylo možné nalézt v našem fyzikálním světě.

Objekty světa X tedy mohou být jakési struktury, jejichž základními atributy jsou nehmotnost a nejspíše také bezčasovost (statičnost nebo chcete-li věčnost), čímž se zásadně liší od fyzikálního světa. Předpoklad absence času ve světě X je dán mojí zdrženlivostí při neodůvodněných extrapolacích, v tomto případě našeho fyzikálního času. Znamená to, že je tvořen víceméně statickými strukturami D-bran a teprve procesem dynamické redukce ve vícerozměrném světě X vzniká náš prostoročas a jeho dynamika. Záměrně zde používám termín redukce, protože projekce by implikovala projekci do něčeho stávajícího.

Předpoklad existence světa X obecně nestojí a nepadá s potvrzením M-teorie. Ta by umožnila pouze v jistém smyslu konkretizovat jeho objekty. Důkazem existence světa X je sama matematika, která s vícerozměrnými entitami pracuje běžně. Jestliže pomocí matematiky lze popsat všechny jevy v našem fyzikálním světě, nevidím jediný argument proti možnosti extrapolace fyzikálního uvažování do více rozměrů, která je pro matematiku zcela samozřejmá. Skutečnost, že je to mimo naši vnímatelnou realitu a představivost, přece nemůže být důkazem proti. Stejně jako jsme přijali objektivitu neeukleidovských geometrií, které platí mimo rámec našeho lokálního eukleidovského světa, nemůžeme nepřijmout objektivitu vícerozměrného světa X. Nebude to sice již náš "hmatatelný" fyzikální svět, ale bude stejně reálný.

Všimněme si zajímavé skutečnosti, že v oblastech vzájemných interakcí mezi jednotlivými světy (na obrázku jsou znázorněné jako šedé ovály) lze nalézt všechny nejasnosti a nesnáze současné vědy. Jsou to nejen problémy kvantové fyziky (kvantová dualita, princip neurčitosti, silové působení, gravitace, temná hmota a energie, kvantová provázanost) a kosmologie (Big Bang, černé díry, dynamika vesmíru), ale také problémy vzniku a vývoje života (nenáhodné negentropní tendence, epi/genetika, holistický princip, evolucionismus) a projevů psychického světa (holografická paměť, vědomí a podvědomí, etika ).

Psychický svět jsem záměrně ve svém modelu neznázornil jako samostatný svět, protože se domnívám, že za psychické jevy jsou z převážné míry zodpovědné interakce vysoce strukturovaného mozku se strukturami světa X. Současná neurofyziologie a výzkum mozkové činnosti se již odklání od názoru, že neuronové sítě či jiné mediátory v mozku fungují podobně jako počítač a začíná se zajímat o kvantové procesy v mozkových strukturách. A ocitáme se zpět v oblasti kvantových jevů a mnohorozměrných D-bran, tentokráte ne u elementárních částic, ale velice složitých struktur mozku, které se z nich skládají.

Nechce se mi věřit, že za holografickými vlastnostmi paměti, vybavovacími, analytickými a modelovacími schopnostmi intelektu mohou být pouze mozkové struktury samotné. Sídlo paměti (nejen té kolektivní), našich vzpomínek i činů, původ etických imperativů, logických zákonů intelektuální činnosti, stejně jako matematických zákonů fyzikálních jevů, musí být mimo nás, nějak zakódované ve strukturách světa X. Řekl bych, že celý ten aparát vyšší nervové činnosti nám slouží pouze k vědomému zprostředkování styku s okolním světem (včetně vlastního těla) a nevědomému zprostředkování styku se světem X. Mozek je sice velice složitý orgán, ale je to pouhý interface, jehož propustnost a nikoli velikost určuje naše lidské schopnosti logické i etické.

Pokračování této úvahy je v následujícím příspěvku Advaita Vedanta

Několik citátů

2008-03-08T10:12:00.010+01:00

Pravda:
Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda. (Niels Bohr)
Pravda je vůbec to nejtěžší, co lze lidem předložit, aby tomu věřili. (Marcel Pagnol)
Nejnebezpečnější nepravdy jsou pravdy mírně překroucené. (Georg Christoph Lichtenberg)

Politika:
Došel jsem k závěru, že politika je příliš vážná věc, než aby mohla být přenechána jen politikům. (Charles de Gaulle)
Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s voličem. (Winston Churchill)
Politika je údajně druhé nejstarší řemeslo na světě. Občas si uvědomuji, že se v mnohém podobá tomu prvnímu. (Ronald Reagan)
Slovo ministr znamená služebník – jenže latina je mrtvý jazyk. (Pavel Kosorin)

Duše:
Jen jeden div je větší než moře, a tím je nebe. Jen jeden div je větší než nebe, a tím je nitro lidské duše. (Victor Hugo)

Evoluce

2008-03-02T10:22:00.049+01:00

Dnes jsem na netu náhodou narazil na záznam diskuse k nové knize prof. J.Flégla: Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin. Viz:

Zamrzlá evoluce

Svoji evoluční teorii zamrzlé evoluce prezentoval Flégl v Městské knihovně 16.1.2008. Jeho oponenty byli prof. Zrzavý a doc. Štorch. Kromě toho, že samotné téma je pro mne zajímavé, průběh diskuse mě utvrdil v tom, že s pravdou (viz můj příspěvek Pravda z 28.2.08), zvláště v neexaktních vědách, to není jednoduché. Darwinismus, neodarwinismus, postneodarwinismus, teorie sobeckého genu, to jsou různé teorie a to jenom uvnitř komunity evolucionistů. Přitom to není tak, že by jedna teorie byla postupně nahrazována jinou, novější a lepší. Všechny spolu soupeří při vysvětlování mechanizmů vzniku druhů a většinou každý jev lze elegantněji či obtížněji vysvětlovat v rámci všech teorií.

Koncepty rozumného plánu diskutující odbyli tím, že kreacionisté argumentují proti darwinismu roku 1950 a že těm novým evolučním teoriím vlastně nerozumějí. Tím ovšem sami oponují pouze naivnímu kreacionismu, tedy vlastně do moderního hávu zabalenému náboženství. Evolucionistům prostě připadá jako samozřejmé, že celý proces vývoje druhů probíhá "sám od sebe" a důkazem jsou jim očividné příklady t.zv. evoluční "fušeřiny". Rozumný plán však nemusí nutně představovat primitivní představy o stvoření druhů ve smyslu božského inženýrského díla, ale reflektovat názor, že evoluce neprobíhá chaoticky sama od sebe, ale odněkud někam. Evolucionisté sami přiznávají, že popisují jak probíhal vývoj druhů až ex post a nemají teoretickou možnost ho predikovat.

Všechny biologické struktury a systémy se skládají z hmotných prvků a jako takové by se měly podřizovat fyzikálním zákonům. Ty ovšem postulují trend právě opačný než je zachování a vývoj biologických systémů. Fyzikové se s tím vypořádali tak, že zákon růstu entropie platí jen v uzavřených systémech, blízkých rovnovážnému stavu, jimiž biologické systémy nejsou. Přesto proces vzniku života, ta nesmírná snaha každé živé struktury se udržovat v homeostázi, ta tendence k vytváření stále složitějších struktur, to všeobecné směřování k zdokonalování, ta vůle k životu je tak evidentní, že nezabývat se tím může být jen výrazem obavy položit si otázku co je toho příčinou.

Tady by mohl být odpovědí rozumný plán, který zatím nelze potvrdit ani vyvrátit, stejně tak jako zmíněné evoluční teorie. Plán stvořit antropický (příhodný pro existenci člověka) vesmír, který se (kromě fyzikálních) řídí zákonitostmi směřujícími ke vzniku, stabilní existenci a vývoji živých struktur a druhů. Plán, jehož mechanizmy budeme snad v budoucnu schopni objevit a pochopit. Jenom otázka "proč" zůstane vědou nezodpovězena. V žertu bych mohl odpovědět "jen tak", což by bylo na stejné úrovni jako evolucionistické "sám od sebe", ale to by již nebyl tak rozumný plán.

Viz též:

Ing. Vladislav Běhal, DrSc.: V čem se neo-darwinisté mýlí

Super ?

2008-03-01T12:59:00.031+01:00

Nechci na těchto stránkách publikovat populární úvod do teorie superstrun (abych byl přesnější M-teorie), na webu je jí věnován nespočet stránek. Uvedu jenom její laický závěr: námi pozorované elementární částice jsou projevem vibrací jakýchsi multidimenzionálních superstrun (opět přesněji D-bran) a kvantové vlastnosti částic jsou určeny módem vibrací těchto superstrun. Teorie je to složitá a krásná, ukazuje cestu ke spojení kvantové mechaniky s obecnou teorií relativity v t.zv. teorii všeho (TOE), ale postrádá zatím experimentální ověření. Obranou "strunařů" je předpoklad, že superstruny jsou o mnoho řádů menší než kvantové částice a zatím nejsou pro jejich detekci k dispozici dostatečně výkonné urychlovače částic. Nadějí jsou teď plánované experimenty na LHC.

Tady mi ale něco nehraje. Jak je možné přijmout myšlenku vícerozměrných D-bran a hledat je (ještě k tomu se "svinutými" dimenzemi) v našem fyzikálním prostoru? Jestliže hypotetické D-brány jsou multidimenzionální objekty (předpokládá se 9 nebo více dimenzí), pak otázka po jejich "velikosti" v našem trojrozměrném prostoru mi nedává smysl. Spíše bych řekl, že elementární částice jsou redukcí dimenzí D-bran (které pak můžeme interpretovat jako svinuté) a náš fyzikální prostor takto teprve vzniká. Nerozumím také, proč se apriori předpokládá další časová dimenze D-bran. Pouze náš fyzikální čas je důsledkem proměnlivosti (dynamiky) zmíněných redukcí a struktury D-bran mohou být docela dobře statické.

Abychom se v těch mnoha rozměrech neztratili, představme si dvourozměrný vesmír placatých fyziků. Jejich vesmír protínají superstruny, tedy jakési objekty (v naší analogii přímky), jejichž rozměry (délku) si nedovedou představit. V místech průniku jejich dvourozměrným prostorem tito fyzikové objevují různé částice, z nichž se jejich vesmír skládá a jeho dynamiku a vzájemné interakce si vysvětlují vlastnostmi těchto částic. Trápí se s podivnostmi kvantového světa a udivuje je, kde se vzala ta skoro platónská matematika, kterou se fyzikální jevy řídí. Počet kvantových částic s každým experimentem utěšeně roste, několik paradoxů (např. quantum entanglement) je sice znepokojuje, ale říkají si, že na to v budoucnu jistě přijdou. Nepřijdou, pokud zůstanou se svými teoriemi ve svém placatém světě. Pokud nepřijmou myšlenku, že multidimenzionalita není jenom teoretická matematická abstrakce, ale superfyzikální realita.

Pravda

2008-02-28T15:39:00.014+01:00

Pravdivý výrok je takový, který je konzistentní a nerozporný v rámci daného systému znalostí, etiky a logiky. Pravdivost je tedy relativní nejen vertikálně, t.j. v závislosti na hloubce znalostí o předmětu výroku, ale též horizontálně v závislosti na kulturním zázemí a logice myšlení. Je třeba si uvědomit, že otázka pravdivosti se netýká samotných objektů výroku, ale formálního systému pojmů a vztahů mezi nimi, které vznikly v procesu našeho vnímání a poznávání. Pravdivost výroků formálního systému nemůže být prokázána vlastními prostředky systému bez "zásahu" zvenčí (Tarskiho teorém). Zkoumá-li filozofie realitu jako celek, je tato nemožnost absolutní.

Naše poznání je a vždy zůstane transformací objektivní reality na subjektivní představy o ní a jako takové je poplatné poznávajícímu subjektu. Zpětná extrapolace, resp. ztotožnění vztahů mezi objekty našeho myšlení se vztahy reálnými je sice pro naší praxi nezbytné, ale vždy v sobě obsahuje projekci poznávajícího subjektu. Každý výklad skutečnosti je odpovědí na otázky, které si klade lidský intelekt a jemu jsou poplatné nejen odpovědi, ale sama formulace otázek. To je příčinou většiny sporů o interpretaci světa. Vědomí relativity pravdivosti poznání může být základem tolerance a respektování jiných myšlenkových koncepcí, ale jeho přijetí jako metodologie by bylo schizofrenní a neplodné. Jediné co můžeme, je nepřipustit absolutizaci jednoho výkladu světa a respektovat byť neslučitelné alternativní výklady.

Nelze směšovat pravdu ve výše uvedeném smyslu s pravdou chápanou jako cíl směřování, jako důvod našeho konání, jako hranici mezi dobrem a zlem. Taková pravda je ve své podstatě nedokazatelná a nevyvratitelná a ve svém lidském tíhnutí k ní jsme zcela svobodní a neseme odpovědnost za svoji volbu. Jestliže jsme vsadili na vědu a její způsob poznání, budeme se podílet na rozvoji technologického potenciálu lidstva. Jestliže dáme přednost mystice, budeme rozvíjet svoji duchovní složku bytí. Zdánlivé rozpory jsou pouze rozpory v lidském myšlení, nikoliv ve skutečnosti. Imperativ, který z toho můžeme vyvodit a měl by platit pro všechny "majitele pravdy" je tolerance.

Politici

2008-02-27T15:12:00.044+01:00

Nedávno, když se pohoršoval nad naší politickou scénou, položil jeden můj známý otázku: "proč vlastně se lidé do té politiky cpou?" Všichni máme nějakou představu, jací lidé by v demokraciích měli reprezentovat a hájit zájmy svých voličů. I když nejsem idealista přesvědčený o tom, že v politice by měla láska zvítězit nad nenávistí, přesto úroveň mnoha (a nejen našich) politiků je hluboko pod obecnou normou slušnosti. Proč? Je to důsledek přizpůsobení se vlčím způsobům v boji o moc s cílem posléze páchat to "naše dobro"? Je to účel světící prostředky? To neplatí v běžném životě a zvláště nesmí platit v životě veřejném. Zažili jsme to celých minulých 40 let boje za lepší zítřky.

Co je hybnou silou člověka v jeho snaze zaujmout nějaké místo ve společnosti? Něco dokázat, uskutečnit, něco po sobě zanechat, získat majetek? Jistě, ale největší motivací pro řadu lidí je všeobecné uznání a popularita. Kdo umí zpívat se nespokojí s s akustikou svojí koupelny, komu bylo naděleno na kráse chce vyniknout v modelingu, kdo je sportovec sní o olympiádě, kdo je schopný podniká, kdo něco objeví publikuje. Ve všech těch příkladech je ale třeba něco umět a tvrdě pracovat. A když někomu nic z toho není dáno? Je tu prostor s netušenými možnostmi popularity, vlastní důležitosti a různých prebend z ní plynoucích. Je tu politická kariéra.

Vím, že jsem k některým politikům nespravedlivý, ale kolik je mezi nimi právníků, doktorů a jiných, kteří by ve svých oborech byli při nejlepším průměrnými. Moc chutná nejvíce těm málo úspěšným v běžném životě. A politika je kolbiště, kde zbraněmi jsou známosti, intriky, demagogie a tvrdé lokty. Tam je možné (a nejspíše i nutné) vítězit bez slušnosti, etiky či nedejbože altruizmu. Svědčí o tom též poznatek, tak říkajíc zevnitř, herečky Daniely Kolářové: "Do politického života jsem vstoupila na začátku 90. let jako poslankyně s humanistickými a ekologickými představami a mám-li být stručná, tak jsem z politiky odešla po vypršení mandátu, připravená o ideály férové politiky, s iluzemi doslova roztrhanými na cucky."

Viz též:

Okamura