Líbí se vám tento blog?

sobota 23. října 2010

Život

Život je zázračný jev, s jehož vysvětlením si sice nevíme rady, ale pro jeho očividnost jej bereme jako samozřejmý a prokázaný fakt. Již sama definice života je obtížná a vědci se na ní zcela neshodli. Většinou se uvádějí takové vlastnosti života jako je metabolismus, samoorganizace, rozmnožování a schopnost změny. Podívejme se teď na fenomén života trochu jinak. Není pochyb o tom, že všechny živé systémy jsou založeny na přítomnosti INFORMACE v nich obsažené. Každá živá struktura má nižší entropií než je entropie jejích neuspořádaných součástí, což je podmínka pro život sice nutná, nikoliv však postačující.

Druhá věta klasické termodynamiky říká, že entropie uzavřeného systému nemůže klesat. Ani statistická termodynamika, která sice připouští velice nepravděpodobnou možnost fluktuace opačným směrem, s tím nic nenadělá. A najednou tu máme život jako důkaz, že spontánní pokles entropie živých systémů je normální a běžný fakt. Fyzika se z toho paradoxu snadno vykroutila tvrzením, že živé systémy jsou otevřené (vyměňují se svým okolím látky a energii), takže pro ně druhá věta termodynamiky neplatí. Živé systémy se však touto větou neřídí nikoliv jenom proto, že jsou otevřené, ale hlavně proto, že termodynamika je statistická věda, která pracuje se statistickými údaji za relativně dlouhou dobu v homogenním systému, sestávajícím z velkého množství částic. Živé mikroskopické systémy nesplňují ani jednu z těchto podmínek a proto v nich mohou probíhat nejen reverzibilní procesy, ale také procesy s poklesem entropie. Roli Maxwellova démona (který je v podstatě informací) v klasické termodynamice zde hraje struktura (biologická informace), která fyzikální a chemické procesy usměrňuje a řídí. Je to tedy informace, která vzdoruje druhé větě termodynamické a živé systémy tak mohou snižovat svoji entropii.

Biologické struktury by se samy o sobě po čase rozpadly a proto v nich a jejich okolí musejí probíhat nerovnovážné procesy přeměn energií a látek - metabolismus, řízený informacemi obsaženými v její struktuře. Nedělitelnou koexistenci informace a jí řízených procesů nazýváme homeostáze. Tento pojem pochází z řeckého homoios (stejný) a stasis (trvání, stání). Ve skutečnosti nejde o pouhé udržování či trvání, nýbrž o poměrně složité dynamické vyvažování a biolog Humberto Maturana proto navrhl výstižnější pojem homeodynamika. Zde je velice důležité si uvědomit, že není možné aktivně udržovat vlastní celistvost bez její znalosti. Pro tuto schopnost živých systémů se dokonce nabízí použít pojem svébytnost , tedy "vědomí" svého bytí (všechny pojmy v uvozovkách je zde třeba chápat v jejich přeneseném smyslu). Jakoby každý živý systém měl schopnost "poznávat" (intellego) sám sebe, "uvědomovat" si své bytí a veškeré metabolické procesy "zaměřovat" na SEBEZACHOVÁNÍ.

Jelikož však i regulované a relativně stabilní živé systémy jsou tvořeny strukturami ve stavu termodynamické nerovnováhy, dříve či později také podlehnou zákonu růstu entropie a doba jejich trvání je nutně omezená. Další trik, zajištění trvalé existence živých struktur daného druhu rozmnožováním, je opět projevem svébytnosti živých systémů. Je založen také na informaci o struktuře systému, tentokrát zakódované v podobě struktury DNA a velice složitých dynamických procesech za účasti proteinů, nukleových kyselin, specializovaných enzymů a dalších funkčních molekul při její replikaci. Opět zde vidíme nedělitelnou koexistenci informace a jí řízených procesů replikace, případně procesů vzniku a vývoje fenotypu. Kontinuita bytí života je v tomto případě zajištěna nikoliv sebezachováním, ale znovuvytvořením jeho struktury mechanismy SEBEREPRODUKCE, tedy zachováním druhu.

Tím ovšem "vynalézavost" živých systémů nekončí, protože mají též vnitřní schopnost při reprodukci vytvářet nové kreace. Mechanizmů tvořivých procesů života je nejspíše více. Od horizontálního, hybridního přenosu genetické informace hlavně v počátcích nelineární evoluce, až po variace v průběhu nesmírně složitého, mnohovrstevnatého procesu ontogeneze - vývoje fenotypu ze zárodečné buňky u vyšších forem života. Jakoby každý živý organismus ochotně akceptoval nejrůznější nové možnosti a tak vlastně aktivně "experimentoval". Pouze jako výsledek "kreativní" SEBETRANSFORMACE může vzniknout něco nového, může probíhat vývoj života, jeho evoluce. Zatímco darwinistické chápání evoluce je založeno na vnějších, pasivních, ojedinělých (a potenciálně destruktivních) mutacích a živý organismus chápe jako jejich objekt, jsou kreativní mutace výrazem vnitřní, konstruktivní aktivity každého živého subjektu. Geniální na tom je skutečnost, že někdy, za příznivých podmínek, život využívá pro změny a svou evoluci těchže aktivních procesů, jako běžně pro své zachování a reprodukci. Přírodní výběr pak neprobíhá na základě nějaké spekulativní ekologické výhodnosti, ale je dán prostou udržitelností života nové kreace (metoda pokus - omyl).

Na nejvyšším stupni vývoje života stojí pak schopnost uvědomovat si své bytí nejen jako je tomu u jednodušších struktur života, ale dokonce toto bytí vědomě reflektovat, měnit a usilovat o jeho poznání. SEBEREFLEXE, tedy reflektující vědomí a inteligence v obecně přijímaném smyslu, je schopnost pouze specializovaného a vysoce strukturovaného orgánu pro zpracování informací - mozku.

Pro popis jednotlivých atributů života jsem použil pojmy jako sebezachování, sebereprodukce, sebetransformace a sebereflexe. Stanislav Komárek akcentuje portmannovskou sebepresentaci jako jeden ze zcela zásadních aspektů živých organismů a Zdeněk Kratochvíl ve Filosofii živé přírody hovoří o sebevztažnosti (živé je organické, sebevztažné v proměnlivosti, směřující v tápání). Vidíme, že na všech úrovních života hraje důležitou roli ono SEBE - uvědomění vlastního, asertivního, tvořivého "JÁ". Zde nám chybí dosud nezavedená terminologie (pojmy jako nevědomí, podvědomí či předvědomí mají v psychologii svůj ustálený význam), ale v každém případě je to jakási forma vědomí vlastního bytí ve svém světě (Heideggerův Weltarm), kterou bych nazval biovědomí. Živé systémy jsou si vědomy své rozprostraněnosti a zahrnují v sobě obě Descartovy substance res extensa i res cogitans. Pro ontologické chápání života, jemuž o toto bytí podstatně jde, jemuž na něm zásadně záleží a který se o ně tedy stará, zavedl Heidegger označení pobyt (Dasein). Bytí všech živých systémů včetně člověka je charakterizováno úplně jinou strategií bytí než u neživých věcí.

Život ve všech svých formách tedy není výsledkem slepých náhod, ani působení nějaké vnější vis vitalis, ale je to taková forma koexistence struktur a jimi řízených dynamických procesů, v níž se jako podstatné projevuje vědomí své vlastní existence. Dokonce genetickou informaci organizmu lze chápat jako obraz (reflexi) sebe sama, což je základní vlastnost rozvinutého vědomí. Nabízí se tedy, tuto kvalitu vědomí sebe sama přisoudit fenoménu života na všech úrovních, jako jeho hlavní charakteristiku a východisko pro posun paradigmatu současné biologie. Zde je zcela na místě pojem intelligent design, pokud mu rozumíme v původním významu latinského slova designare (označovat, vyznačovat). Všechno živé se opravdu vyznačuje tím, že má jakousi "inteligenci", tedy schopnost rozlišení a vědomí vlastního bytí. V současnosti termín design znamená spíše výsledek činnosti návrháře a chápání tohoto pojmu jako rozumný plán předpokládá existenci Plánovače. To je ovšem nepochopení imanentní přítomnosti biovědomí v živých systémech. Diskutovat pak o možné transcendenci tohoto faktu, již biologům nepřísluší.

3 komentáře:

  1. Sakra, z tebe je na starý kolena filozof. Nicméně jsem rád, že jsi, tedy, že tu ještě jsi!
    Fotečky pěkné!

    Zdravím
    Jarda Baierle
    jbai@acon.cz

    OdpovědětVymazat
  2. K závěru, že vědomí sebe sama je základní charakteristikou fenoménu života, lze dojít i z druhé strany, z úvahy o lidském vědomí. To je v psychologii rozsáhle zpracované, i když ne bezesporné, téma. Vyjděme z toho, že pojmu lidského vědomí vcelku rozumíme, protože jej bezprostředně zažíváme. Ve svém vědomí zpracováváme neustále smyslové podněty z vnějšího světa, vytváříme si jeho obraz a reagujeme na něj. Jsme si vědomi sama sebe a své identity.

    Křesťanská tradice v našem kulturním prostoru považovala naše vědomí za božský aspekt a přisuzovala jej pouze člověku. Dnes víme, že někteří savci vykazují řadu projevů vědomé činnosti (individualismus, cílené jednání), vnitřního prožívání (agrese, radost, smutek, empatie) nebo dokonce jakousi etiku (altruismus). Pozorujeme, že míra projevů vědomé činnosti u nižších živočichů klesá se složitostí jejich nervové soustavy, nicméně nelze stanovit hranici složitosti živého systému, kde jeho niternost a vědomí sebe sama končí.

    Jistý druh bazálního vědomí (biovědomí) pozorujeme u všech živých tvorů. Prožívání jejich vnitřního světa vychází také z reflektování vnějšího světa pomocí nejrůznějších smyslových orgánů. Biologové vědí velice dobře kolika způsoby reagují nejrůznější formy života na vnější podněty a kolika i bizarními smyslovými orgány jsou vybaveny. Každá reakce na změny v jejich okolí je komplexní vnitřní proces s cílem sebezachování, což bez vědomí sama sebe nedává smysl.

    OdpovědětVymazat
  3. Buněčný biolog Dennis Bray po studiu jednobuněčných organismů - bičíkovce mrskavky (Stentor) a některých bakterií - ukazuje, že orientace v prostoru, schopnost vyhýbat se škodlivinám a dokonce paměť (chování, založené na předchozí zkušenosti) lze pozorovat i u jednobuněčných organismů. Svou knihu nazval "Wetware. A computer in every living cell". Zdá se, že buňky jsou inteligentní stvoření, kontinuálně vnímající prostředí, v němž žijí a pohybují se. Jejich wetware (koncept zahrnující jak fyzikální podstatu CNS, tak i její mentální funkce - vědomí) jim umožňuje vhodně reagovat a poučit se z minulých chyb.

    (Převzato z informace Vratislava Schreibera v časopise Vesmír 2010/1)

    OdpovědětVymazat

Schmap Australia Guide

Follow this blog