Nedávno mě můj Facebookový přítel Jiří přiměl k zamyšlení nad svobodou. Každý máme nějakou představu o svobodě a svůj vztah k ní. Dost často si myslíme, že svoboda je opak nesvobody, což není pravda. Z nesvobody můžeme být pouze osvobozeni a nikoli svobodní. Stejně tak není pravda, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nejsme totiž od sebe odděleni a naše svobody se prolínají. Hlavy máme také zanesené takovými nesmysly, jako že jsme svobodní, když nemáme žádná omezení (libovolnost) nebo naopak, že svoboda je poznaná nutnost (demagogie). S tou svobodou to není vůbec jednoduché.
Uvedu zde svoji formulaci obecné a většinou uznávané definice svobody. "Svoboda jedince je možnost volby z různých alternativ a následného jednání v rámci pravidel (omezení), která jsou pro všechny účastníky stejná a která prostor svobody teprve vymezují. Tato omezení mohou být vnitřní nebo vnější a obecně platným pravidlem je odpovědnost za vlastní jednání." Definice je to sice hezká, ale čím je nějaký výrok obecnější, tím je v konkrétních případech méně výstižný.
Prostor svobody není fotbalové hřiště, pravidla fotbalu a soudce s píšťalkou dohromady. Lidé nejsou, alespoň do té míry jako hráči fotbalu, stejní a stejně vybaveni ve vztahu k oněm vnějším pravidlům. Každý jedinec má své dispozice a svá omezení (fyzická, rozumová, ekonomická) a proto pravidla lidského prostoru svobody nejsou a nemohou být pro všechny lidi stejně významná. A nemám na mysli jen lidi staré, nemocné nebo nemohoucí. Pro člověka líného, který neumí cizí jazyky, nic neznamená svoboda cestování. Těžko vysvětlit výhody svobody projevu člověku, který nemá co říci. Zapšklý důchodce, kterého nic nezajímá nebo všechno ví, nebude jásat nad svobodou přístupu k informacím. Svobodu možností nákupu v hypermarketu nemůže dostatečně ocenit člověk s omezenými finančními prostředky a stejně tak člověku bez vzdělání je svobodná soutěž o zaměstnání k ničemu. Pravidla jsou sice pro všechny stejná, ale lidé nejsou stejní. Je ovšem s podivem, jak často vítězí volba možnosti plného břicha před svobodnou myslí.
Co se vnitřních omezení člověka týče, sám pojem "volba" předpokládá, že člověk racionálně volí z různých možností. Tak to není. Člověk, pod vlivem svého založení a svých emocí, sám sobě podstatně omezuje možnosti své volby. Člověk bez představivosti své svobody nevidí a člověk bez tvůrčího přetlaku jich nevyužívá. Nešťastnému člověku může být svoboda volby ukradená, flegmatik na ní rezignuje a cholerik má jedinou volbu: agresi. K nejčastějším vnitřním omezením však patří nedostatečná síla osobnosti a podlehnutí vnějším tlakům. Podlehnutí reklamě, která nám vnucuje svobodu pro naše nosy je to nejmenší. Prestiž, to je ten bič, který mnoho lidí nutí vydělávat více peněz než potřebují a obětovat většinu svých svobod za postavení ve společnosti. Dejme tomu, rozhodli se sice pod tlakem, ale svobodně. Co však naše děti nebo vnoučata, která se bez značkového oblečení a posledního typu mobilního telefonu cítí méněcenně? Jak jim vysvětlit, že mají být svobodné a nepodlehnout omezením nesmyslnými pravidly soutěže se svými vrstevníky?
Máme dnes sice mnoho svobod, ale mnozí je neumějí nebo nechtějí užívat. Vypadá to, že svoboda je sice pro všechny, ale ne pro každého. Dokonce se mi chce parafrázovat Vančuru: Svobodných lidí je šlakovitě málo, avšak jsou. A to je alespoň trochu potěšující. Na závěr mne napadá snad nevýstižnější "Výpověď" o svobodě od Reny Otman.
"Svoboda, svoboda, svoboděnka,
vždycky ně pravili má maměnka,
že je svoboděnka poklad boží,
že si ju má chrániť v světě každý"
sobota 28. března 2009
sobota 21. března 2009
Agnostikova úvaha o Bohu.
Lidský mozek je úžasná věc a všechny naše dosavadní znalosti o světě kolem nás jsou ještě úžasnější. Ohromují nás vědecké pokroky, lebedíme si ve světě technologií a jsme přesvědčeni o neomylnosti cesty našeho racionálního myšlení. Duchovní rozměr člověka a víra jsou tmářské pozůstatky z dob, kdy jsme ještě nevěděli co víme teď. To je všeobecná představa, vyplývající z populárních interpretací úspěchů vědeckého poznání. Sami vědci, kteří tyto teorie vytvářejí a snaží se je experimentálně potvrdit, však vědí do jaké míry a za jakých předpokladů jsou jejich závěry správné a kolik tajemství nám svět ještě skrývá. Vědní obory, jejichž předmětem je svět mimo rozměry člověka (kvantová fyzika, kosmologie) nebo člověk sám (epi/genetika, kognitivní psychologie, neurofyziologie) stojí před mnoha ještě nezodpovězenými otázkami.
Věříme, že náš vesmír vznikl za velkého třesku před 13.7 miliardami let inflací kvark-gluonového plazmatu a posléze standardní expanzí, při níž vznikaly protony a neutrony, které se vzápětí vázaly do lehkých jader a vznikaly atomy vodíku a helia. Gravitace pak po 200 milionech letech chladnutí vesmíru začala vytvářet první galaxie hvězd a z trosek jiných hvězd vytvářet jejich planety. Naše sluneční soustava tak vznikla před 9.2 miliardami let a téměř vzápětí (za 800 milionů let) na Zemi vznikla z „polévky“ organických molekul první živá prabuňka. Evoluci života pak trvalo 3.7 miliardy let než vznikl člověk, který se nyní ptá: „kdo jsem a proč jsem?“ A odpověď racionální vědy zní: „Jsi tu jen tak, náhodou jako důsledek vývoje vesmíru, vzniku života a následně dlouhého řetězce možných mutací živých struktur a evolučních výběrů, na jehož konci právě stojíš“. To není zrovna povzbuzující.
Je velice pravděpodobné, že takto nebo nějak podobně vývoj vesmíru skutečně probíhal. Nicméně fyziky a kosmology trápí ještě mnoho dalších otázek a mezi nimi otázka proč jsou hodnoty všech 26-ti fundamentálních konstant standardního modelu částicové fyziky, včetně množství a rozložení temné hmoty kosmologického modelu, právě takové, jaké jsou. Jakékoli jiné hodnoty by vedly k jiným poměrům základních sil (gravitační, elektromagnetické, silné a slabé jaderné) a ke vzniku zcela odlišných vesmírů. Tyto optimálně „vyladěné“ charakteristiky našeho vesmíru, které jsou nutné pro vznik života a člověka, vedly některé vědce k formulaci tzv. "antropického principu". Existuje několik interpretací antropického principu a všechny reflektují evidentní směřování vývoje vesmíru od jednoduchého k složitému, na jehož konci je člověk nadaný inteligencí. Např. interpretace nutného vývoje předpokládá, že vznik i další vývoj vesmíru nutně vedl ke vzniku života a inteligentních tvorů v něm, protože zákony přírody nemohou být jiné. Proč tomu tak je, věda zatím neví, ale předpokládá se, že to v budoucnu objeví. Právě v onom „proč“ se liší teleologická (účelná, cílevědomá) interpretace, která připisuje antropický charakter vesmíru vyšší Inteligenci, jež vesmír takto záměrně stvořila, tedy Bohu stvořiteli.
Pokusím se nyní formulovat jakési paradogma, tedy ideu, která ve spojení s předponou para vyjadřuje, že je konstruovaná vedle, mimo a za rámec náboženských doktrín či vědy. Vycházím z teleologické interpretace antropického vesmíru a zmíněnou Inteligenci budu nazývat Bohem, i když v tomto pojetí nemá s konkrétními náboženskými představami o Bohu mnoho společného. O tom, jak byl vesmír stvořen, zatím mnoho nevíme, ale věříme, že přírodní zákony je možné stále více vědecky poznávat. To ovšem předpokládá, že některé vědecké disciplíny (např. evoluční biologie) překonají svá dogmata a otevřou se myšlence třeba antropického nutného vývoje. Daleko důležitější pro člověka však zůstává otázka proč byl vesmír stvořen.
Bůh musel mít nějaký důvod proč stvořil vesmír, náš svět a v něm člověka. Tím důvodem nemůže být jenom člověk, kterého by takto složitě z plezíru stvořil k obrazu svému. Bůh musel mít jiný důvod. Pro náznak odpovědi se podívejme na jeho „dílo“, na člověka. Ten je nadán dvěmi důležitými vlastnostmi, a to schopností myslet a svobodou volby při svém rozhodování. Obě jsou výhradně lidskými vlastnostmi a jedna bez druhé nedává smysl. Člověk je ve své svobodě odsouzen neustále se rozhodovat o svých činech. A ještě jednu schopnost dostal člověk do vínku. Je to vědomí ne vždy jasné polarity dobra a zla a obecná představa, že dobro je lepší než zlo. Kodifikace (náboženství) této polarity může být pro člověka svobodného ve svém myšlení nepřijatelná, ale přesto dobro a zlo je v jeho životě stále přítomné jako nějaké silové pole. Tím, že stvořil vyvíjející se svět a člověka v něm, dal nám Bůh pouze tušení dokonalosti a tíhnutí k ní. Neustálému hledání lepšího, které nelze zcela formulovat, říkáme lidská etika.
Líbí se mi hinduistická představa, že Bůh stvořil svět nikoli z ničeho, ale sám ze sebe. Je tedy v něm a v nás bezprostředně přítomný. Jeho přítomnost je právě oním všudepřítomným silovým polem dobra a zla. Všichni vidíme, že svět, který Bůh stvořil je turbulentní, nepřátelský a nebezpečný. Také člověk je nedokonalý a zmítaný emocemi. Důvod, proč Bůh sám ze sebe stvořil vyvíjející se nedokonalý svět a nedokonalého člověka může být jen jeden: sám není dokonalý. Je-li však oním silovým polem, může být zpětně ovlivňován člověkem, který se v něm svými činy „pohybuje“. To je dosti rozšířená představa, že všechny naše myšlenky a činy přetrvávají a zůstávají nějakým způsobem přítomny, dokonce i po naší smrti. Člověk je smrtelný, konečný tvor s nekonečným vědomím, dotýkajícím se Boha.
Bůh tedy není starostlivý otec, který nás miluje a vede životem, není to spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a špatné trestá. Bohu na nás jako jednotlivcích vůbec nezáleží. On stvořil vesmír a náš svět, protože potřebuje lidstvo, které bude ve svém vývoji směřovat k ideji dobra. Není pravda, že Bůh je přítomen kvůli nám, ale my existujeme kvůli němu. Bůh je prostě sobecká inteligence, která nás potřebuje k dosažení své vlastní dokonalosti. Bůh je v pravém (i náboženském) slova smyslu Pán, jemuž máme sloužit. Jediným důvodem, proč bychom to měli dělat je naše vděčnost za dar života, za náš dobrý pocit z jeho etického žití a za spoluúčast na něčem, co nás přesahuje. Komu se to nelíbí, může si stále myslet, že je tu jen tak, náhodou.
PS. Tak mne napadá, co by na takový bod Omega řekl Teilhard de Chardin.
Věříme, že náš vesmír vznikl za velkého třesku před 13.7 miliardami let inflací kvark-gluonového plazmatu a posléze standardní expanzí, při níž vznikaly protony a neutrony, které se vzápětí vázaly do lehkých jader a vznikaly atomy vodíku a helia. Gravitace pak po 200 milionech letech chladnutí vesmíru začala vytvářet první galaxie hvězd a z trosek jiných hvězd vytvářet jejich planety. Naše sluneční soustava tak vznikla před 9.2 miliardami let a téměř vzápětí (za 800 milionů let) na Zemi vznikla z „polévky“ organických molekul první živá prabuňka. Evoluci života pak trvalo 3.7 miliardy let než vznikl člověk, který se nyní ptá: „kdo jsem a proč jsem?“ A odpověď racionální vědy zní: „Jsi tu jen tak, náhodou jako důsledek vývoje vesmíru, vzniku života a následně dlouhého řetězce možných mutací živých struktur a evolučních výběrů, na jehož konci právě stojíš“. To není zrovna povzbuzující.
Je velice pravděpodobné, že takto nebo nějak podobně vývoj vesmíru skutečně probíhal. Nicméně fyziky a kosmology trápí ještě mnoho dalších otázek a mezi nimi otázka proč jsou hodnoty všech 26-ti fundamentálních konstant standardního modelu částicové fyziky, včetně množství a rozložení temné hmoty kosmologického modelu, právě takové, jaké jsou. Jakékoli jiné hodnoty by vedly k jiným poměrům základních sil (gravitační, elektromagnetické, silné a slabé jaderné) a ke vzniku zcela odlišných vesmírů. Tyto optimálně „vyladěné“ charakteristiky našeho vesmíru, které jsou nutné pro vznik života a člověka, vedly některé vědce k formulaci tzv. "antropického principu". Existuje několik interpretací antropického principu a všechny reflektují evidentní směřování vývoje vesmíru od jednoduchého k složitému, na jehož konci je člověk nadaný inteligencí. Např. interpretace nutného vývoje předpokládá, že vznik i další vývoj vesmíru nutně vedl ke vzniku života a inteligentních tvorů v něm, protože zákony přírody nemohou být jiné. Proč tomu tak je, věda zatím neví, ale předpokládá se, že to v budoucnu objeví. Právě v onom „proč“ se liší teleologická (účelná, cílevědomá) interpretace, která připisuje antropický charakter vesmíru vyšší Inteligenci, jež vesmír takto záměrně stvořila, tedy Bohu stvořiteli.
Pokusím se nyní formulovat jakési paradogma, tedy ideu, která ve spojení s předponou para vyjadřuje, že je konstruovaná vedle, mimo a za rámec náboženských doktrín či vědy. Vycházím z teleologické interpretace antropického vesmíru a zmíněnou Inteligenci budu nazývat Bohem, i když v tomto pojetí nemá s konkrétními náboženskými představami o Bohu mnoho společného. O tom, jak byl vesmír stvořen, zatím mnoho nevíme, ale věříme, že přírodní zákony je možné stále více vědecky poznávat. To ovšem předpokládá, že některé vědecké disciplíny (např. evoluční biologie) překonají svá dogmata a otevřou se myšlence třeba antropického nutného vývoje. Daleko důležitější pro člověka však zůstává otázka proč byl vesmír stvořen.
Bůh musel mít nějaký důvod proč stvořil vesmír, náš svět a v něm člověka. Tím důvodem nemůže být jenom člověk, kterého by takto složitě z plezíru stvořil k obrazu svému. Bůh musel mít jiný důvod. Pro náznak odpovědi se podívejme na jeho „dílo“, na člověka. Ten je nadán dvěmi důležitými vlastnostmi, a to schopností myslet a svobodou volby při svém rozhodování. Obě jsou výhradně lidskými vlastnostmi a jedna bez druhé nedává smysl. Člověk je ve své svobodě odsouzen neustále se rozhodovat o svých činech. A ještě jednu schopnost dostal člověk do vínku. Je to vědomí ne vždy jasné polarity dobra a zla a obecná představa, že dobro je lepší než zlo. Kodifikace (náboženství) této polarity může být pro člověka svobodného ve svém myšlení nepřijatelná, ale přesto dobro a zlo je v jeho životě stále přítomné jako nějaké silové pole. Tím, že stvořil vyvíjející se svět a člověka v něm, dal nám Bůh pouze tušení dokonalosti a tíhnutí k ní. Neustálému hledání lepšího, které nelze zcela formulovat, říkáme lidská etika.
Líbí se mi hinduistická představa, že Bůh stvořil svět nikoli z ničeho, ale sám ze sebe. Je tedy v něm a v nás bezprostředně přítomný. Jeho přítomnost je právě oním všudepřítomným silovým polem dobra a zla. Všichni vidíme, že svět, který Bůh stvořil je turbulentní, nepřátelský a nebezpečný. Také člověk je nedokonalý a zmítaný emocemi. Důvod, proč Bůh sám ze sebe stvořil vyvíjející se nedokonalý svět a nedokonalého člověka může být jen jeden: sám není dokonalý. Je-li však oním silovým polem, může být zpětně ovlivňován člověkem, který se v něm svými činy „pohybuje“. To je dosti rozšířená představa, že všechny naše myšlenky a činy přetrvávají a zůstávají nějakým způsobem přítomny, dokonce i po naší smrti. Člověk je smrtelný, konečný tvor s nekonečným vědomím, dotýkajícím se Boha.
Bůh tedy není starostlivý otec, který nás miluje a vede životem, není to spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a špatné trestá. Bohu na nás jako jednotlivcích vůbec nezáleží. On stvořil vesmír a náš svět, protože potřebuje lidstvo, které bude ve svém vývoji směřovat k ideji dobra. Není pravda, že Bůh je přítomen kvůli nám, ale my existujeme kvůli němu. Bůh je prostě sobecká inteligence, která nás potřebuje k dosažení své vlastní dokonalosti. Bůh je v pravém (i náboženském) slova smyslu Pán, jemuž máme sloužit. Jediným důvodem, proč bychom to měli dělat je naše vděčnost za dar života, za náš dobrý pocit z jeho etického žití a za spoluúčast na něčem, co nás přesahuje. Komu se to nelíbí, může si stále myslet, že je tu jen tak, náhodou.
PS. Tak mne napadá, co by na takový bod Omega řekl Teilhard de Chardin.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
