Kreativita života

Darwinovy představy o průběhu evoluce, stejně jako představy všech evolucionistů v minulých 150-ti letech, měly svůj základ v Darwinově obrázku "stromu života". Základnou tohoto vertikálního stromu života byl první univerzální společný předek všech živých tvorů, z něhož vyrůstá kmen, který se neustále dále větví a tvoří obrovský, vidlicovitě se rozbíhající strom, kde každá větvička představuje jiný druh. Když některý druh vymře, končí ve slepé větvi a v současnosti žijící druhy dorůstají až k vrcholu. Byl to vlastně Darwinův původní nápad a teprve po 22 letech jej rozpracoval ve své knize "O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život". Idea vertikálního stromu života byla sice v poslední době silně nahlodána moderní genetikou, ale Darwinova teorie o vzniku druhů je stále základním východiskem většiny stávajících evolučních teorií.

Když pominu odlišnosti dnes navzájem soupeřících evolučních teorií, všechny vycházejí z Darwinovy původní představy o bezpočtu sekvencí náhodných, pasivních mutací a aktivních přírodních výběrů, které by v dlouhém časovém měřítku měly být příčinou vzniku nových biologických druhů. Mutace jsou darwinisty většinou chápány jako důsledky náhodných odchylek na genetické úrovni nebo vnějších působení. Aby z těchto náhodností mohlo vzniknout něco stabilního, je třeba aktivně fixovat "výhodné" odchylky na ekologické úrovni přírodním výběrem.

O tom, jak je darwinovský koncept náhodné evoluce pro materialisty filosoficky přitažlivý, svědčí nejen četné pokusy o evoluční vysvětlování řady jevů v psychologii a sociologii, ale také na příklad bizarní myšlenka "přírodního výběru" vesmírů, publikovaná jinak uznávaným teoretickým fyzikem a kosmologem Lee Smolinem. Vesmír je podle něho organismus a fyzikální parametry jeho částic a sil jsou jeho geny. Z černých děr ve vesmíru se pak rodí nové vesmíry, které tyto geny dědí a přírodním výběrem (vesmír s větším počtem černých děr má více potomků) se maximalizuje počet černých děr ve všech dalších vesmírech.

Podívejme se nyní na tyto dva základní mechanismy z trochu jiného úhlu pohledu. Současné genetické výzkumy ukazují, že genomy nejen eukaryotních buněk obsahují složité mixy různých úseků DNA jiných genomů a že horizontální, hybridní přenos genetické informace byl zřejmě obecným a určujícím hybatelem v počátcích nelineární evoluce. Na vyšší úrovni vývoje, u pohlavně se rozmnožujících spécií, probíhá jeden z největších zázraků přírody, který nás pro svou každodennost bohužel málo udivuje. Je to ontogeneze - vývoj fenotypu ze zárodečné buňky. To je nesmírně složitý, mnohovrstevnatý, řízený proces s množstvím zpětných vazeb a reakcí na prostředí. Ovlivňuje jej nejen genetická informace DNA, ale množství epigenetických, biochemických a fyzikálních procesů. Každý z těchto procesů je sice dědičně nějak predikován, ale je přístupný také změnám a vnějším vlivům. Mezi genotypem a fenotypem je tedy veliký vývojový prostor pro nekauzální procesy a vytváření nových struktur.

V obou uvedených případech vidíme vnitřní schopnost života vytvářet nové kreace. Jakoby živé systémy ochotně akceptovaly nejrůznější nové možnosti a tak vlastně aktivně experimentovaly. Pouze jako výsledek vnitřní tvořivosti může vzniknout něco nového, dokonce i skokem bez mezičlánků postupného hromadění změn. Příroda takto experimentuje neustále, což může vysvětlit i některé spory o časové následnosti druhů. To, co darwinisté nazývají pasivními mutacemi a marně v nich hledají účelné přizpůsobování, je možné chápat jako aktivní kreativitu, která je živé hmotě bytostně vlastní. Podobně jako ta lidská, má kreativita přírody své evidentní negentropní směřování.

Stejně jako lidská kreativita je usměrňována rozumovým výběrem z téměř neomezeného množství možností, existuje v přírodě korektivní protipól její kreativity. Touto korekcí je výběr reálných kreací ze všech možných a to likvidací těch nereálných. Rozhodující zde není nějaká výhodná vlastnost, ale životaschopnost. To, co darwinisté nazývají přírodním výběrem, kdy výhodnost či nevýhodnost výběru je často spekulativní, je možné chápat jako udržitelnost homeostáze nové kreace.

Tedy nikoliv darwinovské náhodné mutace a následný přírodní výběr z nich, ale reálností výsledku korigovaná vnitřní kreativita všeho živého jsou hybateli vývoje. Stačí se odpoutat od teoretických knih a podívat se na rozmanitost druhů a jejich variabilitu v přírodě, kterou evolucionisté jen obtížně vysvětlují. Stačí mít před očima vývoj nikoliv lineárního stromu, ale komplikované sítě života, abychom viděli jeho směřování nejen od dřívějšího k pozdějšímu, ale od jednoduššího ke složitějšímu. Spontánní kreativita a racionalita nových kreací nejsou jen nějaké poetické metafory těchto dvou hybatelů evoluce. Stejně jako lidská kreativita a racionalita jsou projevem inteligence, jsou tytéž aspekty reálným a přirozeným projevem přítomnosti vnitřní inteligence v živé přírodě. Genialita inteligentního plánu v přírodě je v tom, že diverzita a evoluce života jsou založeny na tomtéž principu jako jeho konzervace, tedy na reprodukci a homeostázi.

Na adresu kritiků darwinovské evoluce Dawkins v jednom svém interview (pro Channel 4, U.K.televize) řekl: "Celý smysl evoluce je v tom, že inteligence (a kreativní síla) přišla až mnohem později, po stovkách miliónů let přirozeného vývoje a ne hned na počátku kosmu." Jeho omyl spočívá v tom, že tuto kreativitu v celé evoluci nevidí a za žádnou cenu vidět nechce. Vzdát se bezcílné evoluce by totiž pro něho znamenalo přijmout myšlenku přítomnosti inteligentního aspektu v celém vývoji našeho vesmíru.

Na závěr ještě jeden citát: "Pokud nechceme člověka z ostatního světa zcela vydělit jako něco principiálně zcela a naprosto odlišného, přímo se vtírá myšlenka, že kreativita lidská a kreativita živé přírody jsou jen dva speciální případy téhož jevu a že jejich podstata bude zřejmě táž." (Stanislav Komárek: Lidská přirozenost: Prameny kreativity)

Svoboda

Nedávno mě můj Facebookový přítel Jiří přiměl k zamyšlení nad svobodou. Každý máme nějakou představu o svobodě a svůj vztah k ní. Dost často si myslíme, že svoboda je opak nesvobody, což není pravda. Z nesvobody můžeme být pouze osvobozeni a nikoli svobodní. Stejně tak není pravda, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nejsme totiž od sebe odděleni a naše svobody se prolínají. Hlavy máme také zanesené takovými nesmysly, jako že jsme svobodní, když nemáme žádná omezení (libovolnost) nebo naopak, že svoboda je poznaná nutnost (demagogie). S tou svobodou to není vůbec jednoduché.

Uvedu zde svoji formulaci obecné a většinou uznávané definice svobody. "Svoboda jedince je možnost volby z různých alternativ a následného jednání v rámci pravidel (omezení), která jsou pro všechny účastníky stejná a která prostor svobody teprve vymezují. Tato omezení mohou být vnitřní nebo vnější a obecně platným pravidlem je odpovědnost za vlastní jednání." Definice je to sice hezká, ale čím je nějaký výrok obecnější, tím je v konkrétních případech méně výstižný.

Prostor svobody není fotbalové hřiště, pravidla fotbalu a soudce s píšťalkou dohromady. Lidé nejsou, alespoň do té míry jako hráči fotbalu, stejní a stejně vybaveni ve vztahu k oněm vnějším pravidlům. Každý jedinec má své dispozice a svá omezení (fyzická, rozumová, ekonomická) a proto pravidla lidského prostoru svobody nejsou a nemohou být pro všechny lidi stejně významná. A nemám na mysli jen lidi staré, nemocné nebo nemohoucí. Pro člověka líného, který neumí cizí jazyky, nic neznamená svoboda cestování. Těžko vysvětlit výhody svobody projevu člověku, který nemá co říci. Zapšklý důchodce, kterého nic nezajímá nebo všechno ví, nebude jásat nad svobodou přístupu k informacím. Svobodu možností nákupu v hypermarketu nemůže dostatečně ocenit člověk s omezenými finančními prostředky a stejně tak člověku bez vzdělání je svobodná soutěž o zaměstnání k ničemu. Pravidla jsou sice pro všechny stejná, ale lidé nejsou stejní. Je ovšem s podivem, jak často vítězí volba možnosti plného břicha před svobodnou myslí.

Co se vnitřních omezení člověka týče, sám pojem "volba" předpokládá, že člověk racionálně volí z různých možností. Tak to není. Člověk, pod vlivem svého založení a svých emocí, sám sobě podstatně omezuje možnosti své volby. Člověk bez představivosti své svobody nevidí a člověk bez tvůrčího přetlaku jich nevyužívá. Nešťastnému člověku může být svoboda volby ukradená, flegmatik na ní rezignuje a cholerik má jedinou volbu: agresi. K nejčastějším vnitřním omezením však patří nedostatečná síla osobnosti a podlehnutí vnějším tlakům. Podlehnutí reklamě, která nám vnucuje svobodu pro naše nosy je to nejmenší. Prestiž, to je ten bič, který mnoho lidí nutí vydělávat více peněz než potřebují a obětovat většinu svých svobod za postavení ve společnosti. Dejme tomu, rozhodli se sice pod tlakem, ale svobodně. Co však naše děti nebo vnoučata, která se bez značkového oblečení a posledního typu mobilního telefonu cítí méněcenně? Jak jim vysvětlit, že mají být svobodné a nepodlehnout omezením nesmyslnými pravidly soutěže se svými vrstevníky?

Máme dnes sice mnoho svobod, ale mnozí je neumějí nebo nechtějí užívat. Vypadá to, že svoboda je sice pro všechny, ale ne pro každého. Dokonce se mi chce parafrázovat Vančuru: Svobodných lidí je šlakovitě málo, avšak jsou. A to je alespoň trochu potěšující. Na závěr mne napadá snad nevýstižnější "Výpověď" o svobodě od Reny Otman.

"Svoboda, svoboda, svoboděnka,
vždycky ně pravili má maměnka,
že je svoboděnka poklad boží,
že si ju má chrániť v světě každý"

Agnostikova úvaha o Bohu.

Lidský mozek je úžasná věc a všechny naše dosavadní znalosti o světě kolem nás jsou ještě úžasnější. Ohromují nás vědecké pokroky, lebedíme si ve světě technologií a jsme přesvědčeni o neomylnosti cesty našeho racionálního myšlení. Duchovní rozměr člověka a víra jsou tmářské pozůstatky z dob, kdy jsme ještě nevěděli co víme teď. To je všeobecná představa, vyplývající z populárních interpretací úspěchů vědeckého poznání. Sami vědci, kteří tyto teorie vytvářejí a snaží se je experimentálně potvrdit, však vědí do jaké míry a za jakých předpokladů jsou jejich závěry správné a kolik tajemství nám svět ještě skrývá. Vědní obory, jejichž předmětem je svět mimo rozměry člověka (kvantová fyzika, kosmologie) nebo člověk sám (epi/genetika, kognitivní psychologie, neurofyziologie) stojí před mnoha ještě nezodpovězenými otázkami.

Věříme, že náš vesmír vznikl za velkého třesku před 13.7 miliardami let inflací kvark-gluonového plazmatu a posléze standardní expanzí, při níž vznikaly protony a neutrony, které se vzápětí vázaly do lehkých jader a vznikaly atomy vodíku a helia. Gravitace pak po 200 milionech letech chladnutí vesmíru začala vytvářet první galaxie hvězd a z trosek jiných hvězd vytvářet jejich planety. Naše sluneční soustava tak vznikla před 9.2 miliardami let a téměř vzápětí (za 800 milionů let) na Zemi vznikla z „polévky“ organických molekul první živá prabuňka. Evoluci života pak trvalo 3.7 miliardy let než vznikl člověk, který se nyní ptá: „kdo jsem a proč jsem?“ A odpověď racionální vědy zní: „Jsi tu jen tak, náhodou jako důsledek vývoje vesmíru, vzniku života a následně dlouhého řetězce možných mutací živých struktur a evolučních výběrů, na jehož konci právě stojíš“. To není zrovna povzbuzující.

Je velice pravděpodobné, že takto nebo nějak podobně vývoj vesmíru skutečně probíhal. Nicméně fyziky a kosmology trápí ještě mnoho dalších otázek a mezi nimi otázka proč jsou hodnoty všech 26-ti fundamentálních konstant standardního modelu částicové fyziky, včetně množství a rozložení temné hmoty kosmologického modelu, právě takové, jaké jsou. Jakékoli jiné hodnoty by vedly k jiným poměrům základních sil (gravitační, elektromagnetické, silné a slabé jaderné) a ke vzniku zcela odlišných vesmírů. Tyto optimálně „vyladěné“ charakteristiky našeho vesmíru, které jsou nutné pro vznik života a člověka, vedly některé vědce k formulaci tzv. "antropického principu". Existuje několik interpretací antropického principu a všechny reflektují evidentní směřování vývoje vesmíru od jednoduchého k složitému, na jehož konci je člověk nadaný inteligencí. Např. interpretace nutného vývoje předpokládá, že vznik i další vývoj vesmíru nutně vedl ke vzniku života a inteligentních tvorů v něm, protože zákony přírody nemohou být jiné. Proč tomu tak je, věda zatím neví, ale předpokládá se, že to v budoucnu objeví. Právě v onom „proč“ se liší teleologická (účelná, cílevědomá) interpretace, která připisuje antropický charakter vesmíru vyšší Inteligenci, jež vesmír takto záměrně stvořila, tedy Bohu stvořiteli.

Pokusím se nyní formulovat jakési paradogma, tedy ideu, která ve spojení s předponou para vyjadřuje, že je konstruovaná vedle, mimo a za rámec náboženských doktrín či vědy. Vycházím z teleologické interpretace antropického vesmíru a zmíněnou Inteligenci budu nazývat Bohem, i když v tomto pojetí nemá s konkrétními náboženskými představami o Bohu mnoho společného. O tom, jak byl vesmír stvořen, zatím mnoho nevíme, ale věříme, že přírodní zákony je možné stále více vědecky poznávat. To ovšem předpokládá, že některé vědecké disciplíny (např. evoluční biologie) překonají svá dogmata a otevřou se myšlence třeba antropického nutného vývoje. Daleko důležitější pro člověka však zůstává otázka proč byl vesmír stvořen.

Bůh musel mít nějaký důvod proč stvořil vesmír, náš svět a v něm člověka. Tím důvodem nemůže být jenom člověk, kterého by takto složitě z plezíru stvořil k obrazu svému. Bůh musel mít jiný důvod. Pro náznak odpovědi se podívejme na jeho „dílo“, na člověka. Ten je nadán dvěmi důležitými vlastnostmi, a to schopností myslet a svobodou volby při svém rozhodování. Obě jsou výhradně lidskými vlastnostmi a jedna bez druhé nedává smysl. Člověk je ve své svobodě odsouzen neustále se rozhodovat o svých činech. A ještě jednu schopnost dostal člověk do vínku. Je to vědomí ne vždy jasné polarity dobra a zla a obecná představa, že dobro je lepší než zlo. Kodifikace (náboženství) této polarity může být pro člověka svobodného ve svém myšlení nepřijatelná, ale přesto dobro a zlo je v jeho životě stále přítomné jako nějaké silové pole. Tím, že stvořil vyvíjející se svět a člověka v něm, dal nám Bůh pouze tušení dokonalosti a tíhnutí k ní. Neustálému hledání lepšího, které nelze zcela formulovat, říkáme lidská etika.

Líbí se mi hinduistická představa, že Bůh stvořil svět nikoli z ničeho, ale sám ze sebe. Je tedy v něm a v nás bezprostředně přítomný. Jeho přítomnost je právě oním všudepřítomným silovým polem dobra a zla. Všichni vidíme, že svět, který Bůh stvořil je turbulentní, nepřátelský a nebezpečný. Také člověk je nedokonalý a zmítaný emocemi. Důvod, proč Bůh sám ze sebe stvořil vyvíjející se nedokonalý svět a nedokonalého člověka může být jen jeden: sám není dokonalý. Je-li však oním silovým polem, může být zpětně ovlivňován člověkem, který se v něm svými činy „pohybuje“. To je dosti rozšířená představa, že všechny naše myšlenky a činy přetrvávají a zůstávají nějakým způsobem přítomny, dokonce i po naší smrti. Člověk je smrtelný, konečný tvor s nekonečným vědomím, dotýkajícím se Boha.

Bůh tedy není starostlivý otec, který nás miluje a vede životem, není to spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a špatné trestá. Bohu na nás jako jednotlivcích vůbec nezáleží. On stvořil vesmír a náš svět, protože potřebuje lidstvo, které bude ve svém vývoji směřovat k ideji dobra. Není pravda, že Bůh je přítomen kvůli nám, ale my existujeme kvůli němu. Bůh je prostě sobecká inteligence, která nás potřebuje k dosažení své vlastní dokonalosti. Bůh je v pravém (i náboženském) slova smyslu Pán, jemuž máme sloužit. Jediným důvodem, proč bychom to měli dělat je naše vděčnost za dar života, za náš dobrý pocit z jeho etického žití a za spoluúčast na něčem, co nás přesahuje. Komu se to nelíbí, může si stále myslet, že je tu jen tak, náhodou.

Psychický virus

Tato úvaha byla inspirována textem "Náboženství jako darwinovská hádanka", zveřejněným v rubrice Biologie na stránkách scienceworld.cz. Jedná se o úryvek z knihy Petra Bakaláře: "Bůh jako psychický virus". Knihu samotnou jsem nečetl a asi ji nikdy číst nebudu. Ve zmíněném úryvku se autor snaží vyrovnat s paradoxem, že v každé známé kultuře existuje náboženství. Tvrdí, že náboženství je pro lidstvo racionálně nevýhodný memplex ("oddaní věřící umírají a zabíjí pro svého Boha, hladoví, drží celibát, půst a mnoha jinými způsoby podstupují utrpení či přinejmenším nepohodlí") a jako takové by mělo být darwinovskou přírodní selekcí dávno eliminováno. Sekulární teorie, které se pokoušejí pro tento fenomén najít odpověď, se dají podle autora rozdělit do dvou základních kategorií: a) náboženství jako vedlejší (event. maladaptivní) produkt mechanismů, které byly v evoluci důležité a b) náboženství jako způsob adaptace na prostředí. Kognitivní vědci prý navíc odmítají jakoukoli adaptivní funkci náboženské víry a domnívají se, že víra v bohy je jen o málo více než chyba mentálních funkcí. Celá kniha autora (viz obálka) je postavena na přirovnání, že náboženství je psychický virus a věda je uzdravující vakcína.

Nechci se v tomto příspěvku zabývat kritikou darwinistických adaptačních úletů do psychologie či ontologie, ale otázka, proč náboženství je v podstatě antropologická konstanta, je docela zajímavá. Domnívám se, že je ještě třetí vysvětlení existence náboženství. A to takové, že víra obecně je výrazem úzkosti z omezení rozumového chápání sebe sama v kontextu se vším, co nás jako nositele ostatních mentálních funkcí (vědomí, podvědomí, svědomí, pocity, emoce, rozlišování dobra a zla, láska, ...) přesahuje. Není to ale strach z neznámého okolního světa, ale pokora před duchovním rozměrem své vlastní mysli. Podotýkám, že hovořím o podstatě víry a nikoliv o náboženství. Různá náboženství a jejich dogmata jsou produktem lidského myšlení a nutně reflektují omezené rozumové poznání. Jednotlivé náboženské koncepty jsou poplatné kultuře, etickému konsensu a politickému uspořádání v době svého vzniku. Dalo by se říci, že náboženství jsou nepravdivá svědectví o trvalé pravdě přesahu duchovního rozměru člověka nad jeho racionálními schopnostmi.

V minulosti to byli proroci a myslitelé, kteří se zabývali introspekcí vlastního nitra a úvahami, které dnes nazýváme metafyzikou či ontologií. Své závěry pak systemizovali a většinou metaforickou, více přístupnou formou sdělovali ostatním. Tak vznikaly náboženské koncepty, které pomáhaly lidem unést duchovní a současně i materiální tíhu jejich existence. Jenom ten, kdo ji nikdy nepocítil, může pochybovat o převaze přínosů náboženství nad jeho lidskými náklady.

S rozvojem schopností člověka ovládat své okolí a s rozvojem vědy však nastala v okcidentálních kulturách zásadní změna. Racionální myšlení lidí se stalo obětí vlastního zbožštění, narcismu a sebeúcty. Průmyslový a vědecký rozvoj zrodil kapitalismus a jeho konzumní hédonismus. Výsledkem je zúžení mentální činnosti člověka na získávání materiálních statků, rezignace na kvalitu mezilidských vztahů a duchovní hodnoty, ateismus a přijetí nového dogmatu víry ve vědu. Zde by darwinisté také neměli mít jasno. Spirála nákladů aktivit na uspokojování stále rostoucích požadavků na požitky "stojí zdroje – čas, peníze, úsilí a provokuje nepřátelství" (cituji další argumenty autora knihy pro racionální nevýhodnost náboženství). Vyvstává tedy další darwinovská hádanka: jak je možné, že se takovéto chování ve společnosti udržuje? Nenalezlo by se řešení v úvahách na nové téma: "Materialismus jako psychický virus"? Kde je ale uzdravující vakcína?

Dobrá zpráva je, že víra a duchovnost mají své kořeny hluboko v nitru člověka a přetrvají všechna stará i nová náboženství. Nemyslím si, že fenomén víry je maladaptivní proces v evoluci člověka, ale je neustávající, aproximativní niterná cesta k lepšímu pochopení jeho vlastní existence.

Život je jen náhoda

Nedá mi to a musím se ještě jednou vrátit ke svému tématu: darwinismus jako ideologie. Darwinisté zobecnili některá přírodovědecká pozorování a postulovali koncept mechanismu, zodpovědného za vývoj druhů, kterým je posloupnost náhodných mutací a selekcí na principu výhodnosti. Později tento mechanismus přenesli z ekologického do genetického prostředí, případně do vzájemného působení obou. Aby se v takovém řetězci příčin a následků nedostali do (v podstatě teologické) pasti prvního prapředka všeho živého, zobecnili tento mechanismus také na vysvětlení vzniku života z hmoty neživé. Vrcholem všeho je pak zobecnění darwinismu do vzniku vědomí, morálky a do filosofie vůbec.

Pravděpodobnost darwinistického způsobu vzniku života je sice statisticky mizivě malá, ale vzhledem k velikému počtu možných mutací jí darwinisté prohlásili za jistotu. Život zjevně existuje, takže někdy musel vzniknout a to jistě náhodně. To je paradox par excelance. Navíc, jak darwinisté postulují, větší složitost na molekulární úrovni při "přírodním výběru" nemusí být zárukou výhodnosti, spíše je tomu naopak. To, co na fundamentálním darwinismu nemohu přijmout je zobecnění, že vývoj života a člověka na jeho konci je pouze výsledkem náhodných mechanismů nepravděpodobných řetězců příčin a jejich následků. Navíc darwinismus je ideologie, která si osobuje zasahovat daleko za teorii vývoje druhů a stejně jako kterákoli ideologie nemůže znejistit své stoupence pátráním po hlubších důvodech.

Většina lidí a vědců předpokládá vznik života také na jiných planetách. Proti myšlence, že kdekoli může vzniknout něco jako život (třeba tomu našemu nepodobný), nelze nic namítnout. Proto také světový kosmický výzkum věnuje velké prostředky na prokázání života v kosmu. Spolu s darwinisty, bychom ale museli připustit, že ta nepravděpodobná náhoda vzniku života nastane kdekoli, kde pro to existují dostatečně stabilní podmínky. Pak se ale jedná o obecnější jev a všechny ty náhodné, pouze kauzální řetězce musíme doplnit něčím podstatnějším jako je zaměřenost k nějakému cíli, účelnost nebo inteligence. Pojem vnitřní teleologie (řecky: telos, cíl, účel – nezaměňovat s teologií), který klade účel do předmětu samého a určuje rozvoj možnosti ve skutečnost, vyjádřil již Aristoteles. O teleologii výslovně mluvil Norbert Wiener (kybernetika jako studium teleologických mechanismů) a teleologická vysvětlení se nabízejí také v kosmologii (antropický princip).

Nesporně platí princip teleologie pro chtění a vědomé jednání lidí a živou přírodu, pokud i zde působí duševní činitelé. Naprosto očividným příkladem účelnosti je ontogenetický vývoj v biologii. Od prvního dělení oplodněné buňky až po dospělého jedince (včetně jeho zániku) jsou účelnost a cíl naprosto zřejmé. Důvod a existence cíle je vždy spojen s nějakým inteligentním agens. Teď si připomeňme, co tvrdí zastánci teorie rozumného plánu (Intelligent Design). Cituji: "... z empirických poznatků je možné vyvodit, že některé vlastnosti vesmíru a živých organismů lze nejlépe vysvětlit inteligentní příčinou a nikoliv náhodným procesem vývoje a přírodního výběru". Slovo příčina evokuje u darwinistů nějakou vnější kauzální příčinu (jak jinak) a tím i Stvořitele. Chápeme-li však tuto příčinu jako vnitřní kosmickou účelnost, pak předpoklad rozumného plánu není žádné kreacionalistické tmářství, ale docela inteligentní závěr.

Citáty vědců z nejrůznějších oborů na podobná témata jsou na stránkách Stephen E.Jonese Creation/Evolution Quotes.

Advaita Vedanta

Tuto úvahu je nezbytně nutné číst jako pokračování mého předchozího příspěvku na téma Paradigma. V něm jsem jako možné východisko pro uvažování o novém paradigma vědy zavedl model, jenž kromě světa fyziky a světa života zahrnuje také hypotetický svět X. Jeho objekty by mohly být jakési multidimenzionální struktury, které jsem interpretoval na základě M-teorie jako nehmotné a bezčasové resp. věčné struktury D-bran. Zde bych chtěl předložit jeho interpretaci z jiného myšlenkového světa.

Asi každého napadne, že nehmotnost a věčnost jsou jedny ze základních božských vlastností v mnoha náboženských doktrinách. Bůh je vždy jakýsi nehmotný, nepojmenovatelný a věčný princip, jehož hmotné podoby jsou buďto symbolická vyjádření nebo lidská převtělení. V řecké filosofii to byl Aristoteles, kdo logicky dospěl k pojmu první příčiny, která musí být věčná, aby nebyla jen dalším důsledkem v nekonečném kauzálním řetězci příčin. Současná velká náboženská dogmata (islám, křesťanství) jsou víceméně antropocentrické koncepty, v nichž Bůh stvořil svět z ničeho (je všemocný a tak to pro něj není problém) a stvořil ho pro člověka, kterého otcovsky miluje a podřizuje svým pravidlům. Zcela jiný přístup k pochopení existence univerza a člověka v něm mají východní náboženství (hinduismus, budhismus, taoismus). Filosoficky velice zajímavý je myšlenkový svět Ved.

Původní sanskrtské skripty Vedas (znalost, moudrost) sestávají ze čtyř starších, rituálních a hymnických částí (Rig Veda, Yajur Veda, Sama Veda a Atharva Veda), jež se souhrně nazývají Karma Kanda. Jejich pozdější, filosofické části se nazývají Vedanta (završení Ved) nebo Upanišady nebo též Jnana Kanda. Vedanta vychází z monoteistického filosofického konceptu Advaita (ne-dualní), takže nerozlišuje mezi Stvořitelem a stvořením. Advaita Vedanta se zabývá základními filosofickými otázkami jako: kdo jsem, co je podstatou vesmíru, jak vznikl, bude mít konec, existuje jeho tvůrce, kdo je nejvyšší Bůh, jaký je smysl našeho života? Je to filosofie unikátní svým tvrzením, že jedinou realitou je nejvyšší princip vědomé a nekonečné existence (brahma/Brahman), která je totožná s individuálním vědomím lidských bytostí (atma/atman) a tvrzením, že vesmír (jagat) vznikl redukcí této nejvyšší reality na nižší úroveň. V dalším textu uvedu některé základní pojmy filosofie Advaita Vedanta.

Brahma je absolutní realita, definovaná jako existence-vědomí-nekonečno, což nejsou tři oddělené entity, ale tři slova značící podstatu brahma. Brahma je zcela nepopsatelný základ všeho, je to neměnná, nekonečná a neprojevená realita podstaty bytí, hmoty, energie, času a prostoru v tomto vesmíru. Upanišády charakterisují brahma jako “satyam, jnanam, anantam brahma”. Pojem "satyam" znamená, že existuje věčně a bez příčiny, "jnanam" značí, že to je nediferencované, všeprostupující vědomí. Charakteristika "anantam" doplňuje, že brahma je prostorově, časově a jako celek nekonečné jsoucno, že je všudepřítomné a neduální.

Atman je aspekt vědomé podstaty brahman, chápaný jako znalostní vědomí jednotlivých bytostí. Brahma je vše prostupující světová duše, kterou nelze vnímat, ale jakmile se projeví jako diferencované univerzum, umožňuje lidské mysli poznávat. Právě v tomto kontextu procesu intelektuálního poznávání je definován pojem atman. Atman označuje nejvnitřnější Já jedince a dá se přeložit jako individuální bytí nebo duše všech živých objektů. Základním poselstvím Vedanty a zvláště Upanišád je totožnost atman a brahma, tedy totožnost individuálního Já s nejzazším, nepopsatelným vesmírným principem.

Brahma je tedy obecná podstata existence a zdroj vědomí reflektovaného v myslích. Podstatné pro porozumění pojmu brahma je skutečnost, že brahma je nejen původcem, ale současně též podstatou materiálního vesmíru. Stvořitel je totožný se stvořením a vesmír není následkem příčiny jeho stvoření. Vesmír nevznikl z ničeho, tedy nebyl stvořen ex nihilo jako v duálních náboženstvích, ale povstal z brahma. Není zde podobnost se závěry M-teorie, která považuje všechny elementární částice za projevy vibrací hypotetických vícerozměrných D-bran? V sanskrtu kmen „brh“ totiž znamená „růst“. Neměnné brahma tedy působilo samo na sebe a tím vznikl vesmír, který je plný změn. Dynamika vesmíru je pak charakterizována protichůdnými principy reprezentovanými bohem Višnu jako zachovatelem a bohem Šiva jako ničitelem. Není to výstižné symbolické vyjádření vztahu mezi entropií a energií?

Z další dvojice pojmů Ved, které bych chtěl zmínit, jsou puruša a prakriti. Jsou to dva různé aspekty projevu brahman, personalizované jako bůh Išvara (nejvyšší, kdo řídí). Tyto aspekty uvádějí do chodu a regulují univerzální a cyklický proces tvoření a zániku vesmíru. Prakriti je „to co je formováno“ a představuje materiální (hmota a energie) svět. Puruša symbolizuje projev tvořivého vědomí brahma, které uvádí do pohybu veškerý tvůrčí proces. Prakriti se projevuje jak na nižších úrovních (země, voda, oheň, vzduch, eter, mysl, rozum a ego), tak i na vyšších úrovních, kde udržuje a rozvíjí život (životní síla). Na úrovni jedince Prakrti je tělo a mysl se vším co je tvoří, zatímco puruša je mimo ně existující duchovní princip čistého vědomí, které existuje nad smysly a individuálním vědomím. Išvara je tak materiální i vědomou příčinou nekonečných cyklů tvoření a zániku vesmíru. Když odhlédneme od vědomého aspektu tohoto cyklického procesu (purusha) a zaměříme se pouze na jeho materiální aspekt (prakriti), nepřipomíná nám tato tisíce let stará filosofie současnou teorii velkého třesku a následného kolapsu vesmíru ?

Vedanta se zabývá mnoha dalšími pojmy z oblastí filosofie, kosmologie, gnozeologie, psychologie, fyziky a dá se bez nadsázky říci, že poskytuje ucelené a z hlediska vlastní nerozpornosti též vědecké paradigma vidění světa. Paradigma, vytvořené pomocí introspekce a logického uvažování o vlastní mysli, na rozdíl od našeho západního (okcidentálního) myšlení, obráceného do vnějšího světa. Není divu, že Albert Einstein se zajímal o studium sanskrtu, jazyka v němž byly Vedské skripty původně psány.

Když se vrátíme zpět k výše zmíněnému modelu a poněkud neurčitému pojmu světa X, vidíme, jaký nový obsah mu dává filosofie Advaita Vedanta. Svět X je zde pojmenován jako brahma, neměnná, nekonečná a neprojevená realita podstaty bytí a také nediferencované vědomí jako takové (noumenon, nikoli fenomen reflektujícího vědomí). Tento vědomý aspekt se projevuje jednak jako univerzální vědomí (puruša), tedy jako inteligentní princip nebo též rozumný plán vývoje vesmíru a jednak jako individuální vědomí (atman), tedy individuální duše všech živých objektů, včetně člověka. Že bychom tedy měli i duši ...?

Rozumný Plán

Zde uvádím český překlad vymezení obsahu pojmu Rozumný Plán (Intelligent Design), publikovaného na stránkách New World Encyclopedia. Tam je též uvedena historie ID od jeho vzniku v r.1980, myšlenky jeho význačných teoretiků, některé aspekty polemiky, reference, bibliografie a odkazy na další stránky pro i proti ID. Tématice ID se věnují servery Access Research Network a ResearchID.

Rozumný plán (RP) je názor, že z empirických poznatků je možné vyvodit, že některé vlastnosti vesmíru a živých organismů lze nejlépe vysvětlit inteligentní příčinou a nikoliv jednosměrným procesem vývoje a přírodního výběru. Rozumný plán není odvozován pouze ze samotné komplexity jevů, jelikož komplexní struktury vznikají také náhodnými procesy. RP se zaměřuje na takové komplexní struktury, které podle lidské zkušenosti produkuje mysl, která koncipuje a vykonává nějaký plán. Rozumný plán může být odhalen v přírodních zákonech a strukturách kosmu; může být také odhalen přinejmenším v některých vlastnostech živých organismů.

Rozumný plán není totožný s kreacionicmem, jelikož RP se zakládá spíše na vědeckých důkazech než na Písmu nebo náboženských doktrinách. RP se nezabývá biblickou chronologií a člověk nemusí věřit v Boha aby pochopil rozumný plán v přírodě. RP nehovoří o identitě nebo podstatě tvůrce, takže není totožný s přírodní teologií, která dedukuje z přírody existenci a vlastnosti Boha. RP není argumentem z nevědomosti; to nemůže být vyvozováno jenom z toho, že příčina něčeho je neznámá. RP netvrdí, že plán musí být dokonalý; něco může být rozumně naplánováno i když to má nedostatky (stejně jako mnoho věcí vytvořených člověkem). RP netvrdí, že všechny druhy živých organismů byly stvořeny v jejich současné podobě a netvrdí, že poskytuje ucelené vysvětlení historie vesmíru nebo vývoje živých organismů.

RP spočívá na minimálním tvrzení, že z empirických poznatků je možné vyvozovat, že některé vlastnosti přírodního světa mohou být nejlépe vysvětleny inteligentním činitelem. Toto tvrzení je v rozporu s názory, tvrdícími, že není žádný reálný plán ve vesmíru (materialistická filosofie) nebo v živé přírodě (darwinismus) nebo že plán, i když reálný, je nepoznatelný (některé formy teistické evoluce). Vzhledem k těmto konfliktům RP způsobil značnou polemiku.

Zastánci RP tedy argumentují proti darwinistickému absolutizování procesu náhodných mutací specií a následného přirozeného výběru v procesu vývoje druhů. Argumentují také proti teoriím neo-darwinistů, kteří přenesli bojiště specií s okolím na bojiště genů o reprodukci (viz V čem se neo-darwinisté mýlí). Samozřejmě také argumentují proti extrapolaci darwinistického konceptu náhody do řešení problému vzniku života jako takového.

Boj obou táborů je nesmiřitelný proto, že darwinisté extrapolovali svůj evoluční koncept z oblasti biologie do filosofie. Darwinismus se tak stal klackem v rukou fundamentálních materialistů a ti odmítají jakoukoli diskusi se zastánci RP argumentem, že jsou to v podstatě kreacionisté. Všimněme si těch -ismů. To není vědecká diskuse, to je ideologický boj. Podstata sporu však nespočívá v tom, že by byla popírána evoluce jako vědecky ověřený fakt. Jádrem sporu je ta očividná a darwinisty ignorovaná skutečnost, že evoluce má přes mnohé okliky a slepé uličky své negentropní směřování. Vznik a vývoj života ve vesmíru nemůže být výsledkem sukcese náhod a evidentní vývoj od jednoduššího ke složitějšímu je to, co dává zastáncům RP legitimitu.

Nikdo nepochybuje o tom, že funkce počítače vyžaduje softwarové vybavení, tedy produkt inteligence. Překonání hrůzy fundamentálních materialistů z možné existence nehmotného software i v přírodě by bylo cestou k přiblížení obou zatím nesmiřitelných konceptů. Mohlo by být také stimulem ke společnému hledání těch obecných mechanismů, které jsou za vývoj vesmíru a života v něm odpovědné, tedy hledání onoho rozumného plánu. Ti méně odvážní by mohli pro začátek rezignovat na hledání Plánovače.

Myslím, že výstižně charakterizuje tento stav závěr přednášky Prof. MUDr. Jiřího Váchy, DrSc. "Účelnost bez účelu: meze darwinizmu". Cituji: „Darwinismus jako empiricky ověřitelná teorie veřejnost vcelku nezajímá. Pokud je však jeho základní paradigma extrapolováno do oblasti vzniku a podstaty člověka ve funkci postačujícího vysvětlení, vyvolává právem odpor. Hnutí „inteligentního plánu“ se snaží takto zideologizovaný darwinizmus porazit na jeho vlastním poli, opírajíc se nejčastěji o pravděpodobnostní úvahy. K definitivnímu rozhodnutí této v jádře empirické otázky nám však ještě chybí mnoho informací a navíc ani tato strategie není prostá filozofických předpokladů. Konstatování teleologie v utváření a funkci živých bytostí není věcí biologie, konstituované podle novověkého paradigmatu vědy, nýbrž filozofie. Nemá za cíl přírodu ovládnout, ale pochopit nás samotné jako součást přírody, a zároveň vymanit naše sebepochopení z naturalizmu, jímž je světonázorový darwinizmus poznamenán. Uznání teleologie živých bytostí vychází z analogie s našimi účely jako subjektu a je jiným druhem racionality než racionalita vědecká. Světonázorový darwinizmus také rozhodně selhává v epistemické oblasti, poněvadž není schopen vysvětlit přístup lidské mysli k pravdě a stává se relativistickým skepticizmem, popírajícím svá vlastní východiska.“