Současná společnost a biologické paradigma.

Rozdělením jsoucna na ducha (res cogitans) a hmotu (res extenza), Descartův dualismus ostře oddělil lidské subjektivní myšlení od ostatní objektivní hmotné rozprostraněnosti, která se stala předmětem studia přírodních věd, včetně biologie. Karteziánské racionální myšlení 17. století zapříčinilo do té doby nebývalý rozvoj přírodních věd a materialismus a redukcionismus posléze ovládl i vědy společenské. Res cogitans z vědy vyvanul. Kulturním paradigmatem dnešní doby je tedy materialismus a biosféra, ve svých vlastnostech sice nějak kvalitativně odlišná, je pro biologii pouze materie - hmota.

Hlavní proud (nejen) biologického myšlení dnes představuje darwinistické pojetí evoluce, které akcentuje náhodné mutace, jejich vnější příčiny a přírodní výběr jako rozhodující pro přežití či vyhynutí. Živý organismus je přitom chápán jako pasivní, materiální objekt všech těchto dějů, jehož jediným smyslem je boj o přežití. Darwinistické chápání evoluce není v žádném případě rozvinutím (ēvolvō) potenciálně přítomné harmonie života a úžasné symbiotické provázanosti všeho živého, ale omezuje se pouze na spekulativní vyprávění o boji a smrti jednotlivců a příčinách vyhynutí či vzniku druhů.

Přitom pro život jsou charakteristické takové vlastnosti jako je sebezachování a sebereprodukce, Portmann hovoří dokonce o sebeprezentaci a Kratochvíl o sebevztažnosti. Je očividné, že důležitým atributem života je ono SEBE-uvědomění si vlastního a asertivního JÁ. Předpoklad, že hlavním hybatelem evoluce je sebetransformace a že mutace jsou projevem bytostně vlastní aktivity a kreativity každého živého subjektu, není pro ideu materialistického darwinismu přijatelný. Všechny indicie jakéhosi bio-vědomí (ve smyslu Heideggerova Weltarm) mainstream v biologii ignoruje, protože připomínají lidskou sebereflexi a vedly by k návratu Descartova res cogitans do přírodovědy se všemi důsledky pro materialistický redukcionismus.

Život

Život je zázračný jev, s jehož vysvětlením si sice nevíme rady, ale pro jeho očividnost jej bereme jako samozřejmý a prokázaný fakt. Již sama definice života je obtížná a vědci se na ní zcela neshodli. Většinou se uvádějí takové vlastnosti života jako je metabolismus, samoorganizace, rozmnožování a schopnost změny. Podívejme se teď na fenomén života trochu jinak. Není pochyb o tom, že všechny živé systémy jsou založeny na přítomnosti INFORMACE v nich obsažené. Každá živá struktura má nižší entropií než je entropie jejích neuspořádaných součástí, což je podmínka pro život sice nutná, nikoliv však postačující.

Druhá věta klasické termodynamiky říká, že entropie uzavřeného systému nemůže klesat. Ani statistická termodynamika, která sice připouští velice nepravděpodobnou možnost fluktuace opačným směrem, s tím nic nenadělá. A najednou tu máme život jako důkaz, že spontánní pokles entropie živých systémů je normální a běžný fakt. Fyzika se z toho paradoxu snadno vykroutila tvrzením, že živé systémy jsou otevřené (vyměňují se svým okolím látky a energii), takže pro ně druhá věta termodynamiky neplatí. Živé systémy se však touto větou neřídí nikoliv jenom proto, že jsou otevřené, ale hlavně proto, že termodynamika je statistická věda, která pracuje se statistickými údaji za relativně dlouhou dobu v homogenním systému, sestávajícím z velkého množství částic. Živé mikroskopické systémy nesplňují ani jednu z těchto podmínek a proto v nich mohou probíhat nejen reverzibilní procesy, ale také procesy s poklesem entropie. Roli Maxwellova démona (který je v podstatě informací) v klasické termodynamice zde hraje struktura (biologická informace), která fyzikální a chemické procesy usměrňuje a řídí. Je to tedy informace, která vzdoruje druhé větě termodynamické a živé systémy tak mohou snižovat svoji entropii.

Biologické struktury by se samy o sobě po čase rozpadly a proto v nich a jejich okolí musejí probíhat nerovnovážné procesy přeměn energií a látek - metabolismus, řízený informacemi obsaženými v její struktuře. Nedělitelnou koexistenci informace a jí řízených procesů nazýváme homeostáze. Tento pojem pochází z řeckého homoios (stejný) a stasis (trvání, stání). Ve skutečnosti nejde o pouhé udržování či trvání, nýbrž o poměrně složité dynamické vyvažování a biolog Humberto Maturana proto navrhl výstižnější pojem homeodynamika. Zde je velice důležité si uvědomit, že není možné aktivně udržovat vlastní celistvost bez její znalosti. Pro tuto schopnost živých systémů se dokonce nabízí použít pojem svébytnost , tedy "vědomí" svého bytí (všechny pojmy v uvozovkách je zde třeba chápat v jejich přeneseném smyslu). Jakoby každý živý systém měl schopnost "poznávat" (intellego) sám sebe, "uvědomovat" si své bytí a veškeré metabolické procesy "zaměřovat" na SEBEZACHOVÁNÍ.

Jelikož však i regulované a relativně stabilní živé systémy jsou tvořeny strukturami ve stavu termodynamické nerovnováhy, dříve či později také podlehnou zákonu růstu entropie a doba jejich trvání je nutně omezená. Další trik, zajištění trvalé existence živých struktur daného druhu rozmnožováním, je opět projevem svébytnosti živých systémů. Je založen také na informaci o struktuře systému, tentokrát zakódované v podobě struktury DNA a velice složitých dynamických procesech za účasti proteinů, nukleových kyselin, specializovaných enzymů a dalších funkčních molekul při její replikaci. Opět zde vidíme nedělitelnou koexistenci informace a jí řízených procesů replikace, případně procesů vzniku a vývoje fenotypu. Kontinuita bytí života je v tomto případě zajištěna nikoliv sebezachováním, ale znovuvytvořením jeho struktury mechanismy SEBEREPRODUKCE, tedy zachováním druhu.

Tím ovšem "vynalézavost" živých systémů nekončí, protože mají též vnitřní schopnost při reprodukci vytvářet nové kreace. Mechanizmů tvořivých procesů života je nejspíše více. Od horizontálního, hybridního přenosu genetické informace hlavně v počátcích nelineární evoluce, až po variace v průběhu nesmírně složitého, mnohovrstevnatého procesu ontogeneze - vývoje fenotypu ze zárodečné buňky u vyšších forem života. Jakoby každý živý organismus ochotně akceptoval nejrůznější nové možnosti a tak vlastně aktivně "experimentoval". Pouze jako výsledek "kreativní" SEBETRANSFORMACE může vzniknout něco nového, může probíhat vývoj života, jeho evoluce. Zatímco darwinistické chápání evoluce je založeno na vnějších, pasivních, ojedinělých (a potenciálně destruktivních) mutacích a živý organismus chápe jako jejich objekt, jsou kreativní mutace výrazem vnitřní, konstruktivní aktivity každého živého subjektu. Geniální na tom je skutečnost, že někdy, za příznivých podmínek, život využívá pro změny a svou evoluci těchže aktivních procesů, jako běžně pro své zachování a reprodukci. Přírodní výběr pak neprobíhá na základě nějaké spekulativní ekologické výhodnosti, ale je dán prostou udržitelností života nové kreace (metoda pokus - omyl).

Na nejvyšším stupni vývoje života stojí pak schopnost uvědomovat si své bytí nejen jako je tomu u jednodušších struktur života, ale dokonce toto bytí vědomě reflektovat, měnit a usilovat o jeho poznání. SEBEREFLEXE, tedy reflektující vědomí a inteligence v obecně přijímaném smyslu, je schopnost pouze specializovaného a vysoce strukturovaného orgánu pro zpracování informací - mozku.

Pro popis jednotlivých atributů života jsem použil pojmy jako sebezachování, sebereprodukce, sebetransformace a sebereflexe. Stanislav Komárek akcentuje portmannovskou sebepresentaci jako jeden ze zcela zásadních aspektů živých organismů a Zdeněk Kratochvíl ve Filosofii živé přírody hovoří o sebevztažnosti (živé je organické, sebevztažné v proměnlivosti, směřující v tápání). Vidíme, že na všech úrovních života hraje důležitou roli ono SEBE - uvědomění vlastního, asertivního, tvořivého "JÁ". Zde nám chybí dosud nezavedená terminologie (pojmy jako nevědomí, podvědomí či předvědomí mají v psychologii svůj ustálený význam), ale v každém případě je to jakási forma vědomí vlastního bytí ve svém světě (Heideggerův Weltarm), kterou bych nazval biovědomí. Živé systémy jsou si vědomy své rozprostraněnosti a zahrnují v sobě obě Descartovy substance res extensa i res cogitans. Pro ontologické chápání života, jemuž o toto bytí podstatně jde, jemuž na něm zásadně záleží a který se o ně tedy stará, zavedl Heidegger označení pobyt (Dasein). Bytí všech živých systémů včetně člověka je charakterizováno úplně jinou strategií bytí než u neživých věcí.

Život ve všech svých formách tedy není výsledkem slepých náhod, ani působení nějaké vnější vis vitalis, ale je to taková forma koexistence struktur a jimi řízených dynamických procesů, v níž se jako podstatné projevuje vědomí své vlastní existence. Dokonce genetickou informaci organizmu lze chápat jako obraz (reflexi) sebe sama, což je základní vlastnost rozvinutého vědomí. Nabízí se tedy, tuto kvalitu vědomí sebe sama přisoudit fenoménu života na všech úrovních, jako jeho hlavní charakteristiku a východisko pro posun paradigmatu současné biologie. Zde je zcela na místě pojem intelligent design, pokud mu rozumíme v původním významu latinského slova designare (označovat, vyznačovat). Všechno živé se opravdu vyznačuje tím, že má jakousi "inteligenci", tedy schopnost rozlišení a vědomí vlastního bytí. V současnosti termín design znamená spíše výsledek činnosti návrháře a chápání tohoto pojmu jako rozumný plán předpokládá existenci Plánovače. To je ovšem nepochopení imanentní přítomnosti biovědomí v živých systémech. Diskutovat pak o možné transcendenci tohoto faktu, již biologům nepřísluší.

Kreativita života

Darwinovy představy o průběhu evoluce, stejně jako představy všech evolucionistů v minulých 150-ti letech, měly svůj základ v Darwinově obrázku "stromu života". Základnou tohoto vertikálního stromu života byl první univerzální společný předek všech živých tvorů, z něhož vyrůstá kmen, který se neustále dále větví a tvoří obrovský, vidlicovitě se rozbíhající strom, kde každá větvička představuje jiný druh. Když některý druh vymře, končí ve slepé větvi a v současnosti žijící druhy dorůstají až k vrcholu. Byl to vlastně Darwinův původní nápad a teprve po 22 letech jej rozpracoval ve své knize "O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život". Idea vertikálního stromu života byla sice v poslední době silně nahlodána moderní genetikou, ale Darwinova teorie o lineárním vzniku druhů je stále základním východiskem většiny stávajících evolučních teorií.

Když pominu odlišnosti dnes navzájem soupeřících evolučních teorií, všechny vycházejí z Darwinovy původní myšlenky o bezpočtu sekvencí náhodných, pasivních mutací a aktivních přírodních výběrů, které by v dlouhém časovém měřítku měly být příčinou vzniku nových biologických druhů. Mutace jsou darwinisty většinou chápány jako důsledky náhodných odchylek na genetické úrovni nebo vnějších působení. Aby z těchto náhodností mohlo vzniknout něco stabilního, je třeba aktivně fixovat "výhodné" odchylky na ekologické úrovni přírodním výběrem.

O tom, jak je darwinovský koncept náhodné evoluce pro materialisty filosoficky přitažlivý, svědčí nejen četné pokusy o evoluční vysvětlování řady jevů v psychologii a sociologii, ale také na příklad bizarní myšlenka "přírodního výběru" vesmírů, publikovaná jinak uznávaným teoretickým fyzikem a kosmologem Lee Smolinem. Vesmír je podle něho organismus a fyzikální parametry jeho částic a sil jsou jeho geny. Z černých děr ve vesmíru se pak rodí nové vesmíry, které tyto geny dědí a přírodním výběrem (vesmír s větším počtem černých děr má více potomků) se maximalizuje počet černých děr ve všech dalších vesmírech.

Podívejme se nyní na evoluci z trochu jiného úhlu. Současné genetické výzkumy ukazují, že genomy nejen eukaryotních buněk obsahují složité mixy různých úseků DNA jiných genomů a že horizontální, hybridní přenos genetické informace byl zřejmě obecným a určujícím hybatelem v počátcích nelineární evoluce. Tato neřízená exploze života byla později u některých úspěšných druhů fixována, z hlediska darwinovské evoluce nevýhodným, pohlavním rozmnožováním. Při něm probíhá jeden z největších zázraků přírody, který nás pro svou každodennost bohužel málo udivuje. Je to ontogeneze - vývoj fenotypu z oplodněné zárodečné buňky. To je nesmírně složitý, mnohovrstevnatý, řízený proces s množstvím zpětných vazeb a reakcí na prostředí. Ovlivňuje jej nejen genetická informace DNA, ale množství epigenetických, biochemických a fyzikálních procesů. Každý z těchto procesů je sice dědičně řízen, ale je také přístupný změnám a vnějším vlivům. Mezi genotypem a fenotypem je tedy další vývojový prostor pro vytváření nových, úspěšnějších vlastností druhu, včetně evolučního zdokonalování centrální nervové soustavy.

V obou uvedených případech vidíme vnitřní schopnost života vytvářet nové kreace. Jakoby živé systémy ochotně akceptovaly nejrůznější nové možnosti a tak vlastně aktivně experimentovaly. Pouze jako výsledek vnitřní tvořivosti může vzniknout něco nového, dokonce i bez předpokládaných mezičlánků postupného hromadění změn, které je u pohlavního rozmnožování obtížně vysvětlitelné. Příroda takto experimentuje neustále a to, co darwinisté nazývají pasivními mutacemi a marně v nich hledají účelné přizpůsobování, je možné chápat jako aktivní kreativitu, která je živé hmotě bytostně vlastní. Podobně jako ta lidská, má kreativita přírody své evidentní negentropní směřování.

Stejně jako lidská kreativita je usměrňována rozumovým výběrem z téměř neomezeného množství možností, existuje v přírodě korektivní protipól její kreativity. Touto korekcí je výběr reálných kreací ze všech možných a to likvidací těch nereálných. Rozhodující zde není nějaká výhodná vlastnost, ale životaschopnost. To, co darwinisté nazývají přírodním výběrem, kdy výhodnost či nevýhodnost výběru je často spekulativní, je možné chápat jako udržitelnost homeostáze nové kreace.

Tedy nikoliv darwinovské náhodné mutace a následný přírodní výběr z nich, ale životaschopností výsledku korigovaná vnitřní kreativita všeho živého jsou hybateli vývoje. Stačí se odpoutat od teoretických knih a podívat se na rozmanitost druhů a jejich variabilitu v přírodě, kterou darwinisté jen obtížně vysvětlují. Stačí mít před očima nikoliv větvící se lineární strom, ale komplikovanou síť tvořivého vývoje života a jeho pozdější zdokonalování, abychom viděli směřování nejen od dřívějšího k pozdějšímu, ale i od jednoduššího ke složitějšímu. Spontánní kreativita a racionalita nových kreací nejsou jen nějaké poetické metafory těchto dvou hybatelů evoluce. Stejně jako lidská kreativita a racionalita jsou projevem inteligence, jsou tytéž aspekty reálným a přirozeným projevem přítomnosti vnitřní inteligence v živé přírodě. Tato kreativní inteligence, která je příčinou diverzity a evoluce života, využívá těchže procesů jako jeho konzervace, tedy homeostáze a reprodukce.

Na adresu kritiků darwinovské evoluce Dawkins v jednom svém interview (pro Channel 4, U.K.televize) řekl: "Celý smysl evoluce je v tom, že inteligence (a kreativní síla) přišla až mnohem později, po stovkách miliónů let přirozeného vývoje a ne hned na počátku kosmu." Jeho omyl spočívá v tom, že tuto kreativitu v celé evoluci nevidí a za žádnou cenu vidět nechce. Vzdát se bezcílné evoluce by totiž pro něho znamenalo přijmout myšlenku přítomnosti inteligentního aspektu v celém vývoji života.

Na závěr ještě dva citáty od mého oblíbeného esejisty a biologa Stanislava Komárka:
"Pokud nechceme člověka z ostatního světa zcela vydělit jako něco principiálně zcela a naprosto odlišného, přímo se vtírá myšlenka, že kreativita lidská a kreativita živé přírody jsou jen dva speciální případy téhož jevu a že jejich podstata bude zřejmě táž." (Lidská přirozenost: Prameny kreativity)
"Ještě jsem tak nejspíš s Adolfem Portmanem ochoten uvěřit, že se můrky, malé umělkyně, designují samy s podobným záměrem, jako má lidský umělec, pouze nevědomým. Povídání o náhodách, mutacích a selekcích zní stejně hluše jako rozprávky o předzvěděném plánu stvoření." (Listy v lahvích: Můrky)

Svoboda

Nedávno mě můj Facebookový přítel Jiří přiměl k zamyšlení nad svobodou. Každý máme nějakou představu o svobodě a svůj vztah k ní. Dost často si myslíme, že svoboda je opak nesvobody, což není pravda. Z nesvobody můžeme být pouze osvobozeni a nikoli svobodní. Stejně tak není pravda, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nejsme totiž od sebe odděleni a naše svobody se prolínají. Hlavy máme také zanesené takovými nesmysly, jako že jsme svobodní, když nemáme žádná omezení (libovolnost) nebo naopak, že svoboda je poznaná nutnost (demagogie). S tou svobodou to není vůbec jednoduché.

Uvedu zde svoji formulaci obecné a většinou uznávané definice svobody. "Svoboda jedince je možnost volby z různých alternativ a následného jednání v rámci pravidel (omezení), která jsou pro všechny účastníky stejná a která prostor svobody teprve vymezují. Tato omezení mohou být vnitřní nebo vnější a obecně platným pravidlem je odpovědnost za vlastní jednání." Definice je to sice hezká, ale čím je nějaký výrok obecnější, tím je v konkrétních případech méně výstižný.

Prostor svobody není fotbalové hřiště, pravidla fotbalu a soudce s píšťalkou dohromady. Lidé nejsou, alespoň do té míry jako hráči fotbalu, stejní a stejně vybaveni ve vztahu k oněm vnějším pravidlům. Každý jedinec má své dispozice a svá omezení (fyzická, rozumová, ekonomická) a proto pravidla lidského prostoru svobody nejsou a nemohou být pro všechny lidi stejně významná. A nemám na mysli jen lidi staré, nemocné nebo nemohoucí. Pro člověka líného, který neumí cizí jazyky, nic neznamená svoboda cestování. Těžko vysvětlit výhody svobody projevu člověku, který nemá co říci. Zapšklý důchodce, kterého nic nezajímá nebo všechno ví, nebude jásat nad svobodou přístupu k informacím. Svobodu možností nákupu v hypermarketu nemůže dostatečně ocenit člověk s omezenými finančními prostředky a stejně tak člověku bez vzdělání je svobodná soutěž o zaměstnání k ničemu. Pravidla jsou sice pro všechny stejná, ale lidé nejsou stejní. Je ovšem s podivem, jak často vítězí volba možnosti plného břicha před svobodnou myslí.

Co se vnitřních omezení člověka týče, sám pojem "volba" předpokládá, že člověk racionálně volí z různých možností. Tak to není. Člověk, pod vlivem svého založení a svých emocí, sám sobě podstatně omezuje možnosti své volby. Člověk bez představivosti své svobody nevidí a člověk bez tvůrčího přetlaku jich nevyužívá. Nešťastnému člověku může být svoboda volby ukradená, flegmatik na ní rezignuje a cholerik má jedinou volbu: agresi. K nejčastějším vnitřním omezením však patří nedostatečná síla osobnosti a podlehnutí vnějším tlakům. Podlehnutí reklamě, která nám vnucuje svobodu pro naše nosy je to nejmenší. Prestiž, to je ten bič, který mnoho lidí nutí vydělávat více peněz než potřebují a obětovat většinu svých svobod za postavení ve společnosti. Dejme tomu, rozhodli se sice pod tlakem, ale svobodně. Co však naše děti nebo vnoučata, která se bez značkového oblečení a posledního typu mobilního telefonu cítí méněcenně? Jak jim vysvětlit, že mají být svobodné a nepodlehnout omezením nesmyslnými pravidly soutěže se svými vrstevníky?

Máme dnes sice mnoho svobod, ale mnozí je neumějí nebo nechtějí užívat. Vypadá to, že svoboda je sice pro všechny, ale ne pro každého. Dokonce se mi chce parafrázovat Vančuru: Svobodných lidí je šlakovitě málo, avšak jsou. A to je alespoň trochu potěšující. Na závěr mne napadá snad nevýstižnější "Výpověď" o svobodě od Reny Otman.

"Svoboda, svoboda, svoboděnka,
vždycky ně pravili má maměnka,
že je svoboděnka poklad boží,
že si ju má chrániť v světě každý"

Agnostikova úvaha o Bohu.

Lidský mozek je úžasná věc a všechny naše dosavadní znalosti o světě kolem nás jsou ještě úžasnější. Ohromují nás vědecké pokroky, lebedíme si ve světě technologií a jsme přesvědčeni o neomylnosti cesty našeho racionálního myšlení. Duchovní rozměr člověka a víra jsou tmářské pozůstatky z dob, kdy jsme ještě nevěděli co víme teď. To je všeobecná představa, vyplývající z populárních interpretací úspěchů vědeckého poznání. Sami vědci, kteří tyto teorie vytvářejí a snaží se je experimentálně potvrdit, však vědí do jaké míry a za jakých předpokladů jsou jejich závěry správné a kolik tajemství nám svět ještě skrývá. Vědní obory, jejichž předmětem je svět mimo rozměry člověka (kvantová fyzika, kosmologie) nebo člověk sám (epi/genetika, kognitivní psychologie, neurofyziologie) stojí před mnoha ještě nezodpovězenými otázkami.

Věříme, že náš vesmír vznikl za velkého třesku před 13.7 miliardami let inflací kvark-gluonového plazmatu a posléze standardní expanzí, při níž vznikaly protony a neutrony, které se vzápětí vázaly do lehkých jader a vznikaly atomy vodíku a helia. Gravitace pak po 200 milionech letech chladnutí vesmíru začala vytvářet první galaxie hvězd a z trosek jiných hvězd vytvářet jejich planety. Naše sluneční soustava tak vznikla před 9.2 miliardami let a téměř vzápětí (za 800 milionů let) na Zemi vznikla z „polévky“ organických molekul první živá prabuňka. Evoluci života pak trvalo 3.7 miliardy let než vznikl člověk, který se nyní ptá: „kdo jsem a proč jsem?“ A odpověď racionální vědy zní: „Jsi tu jen tak, náhodou jako důsledek vývoje vesmíru, vzniku života a následně dlouhého řetězce možných mutací živých struktur a evolučních výběrů, na jehož konci právě stojíš“. To není zrovna povzbuzující.

Je velice pravděpodobné, že takto nebo nějak podobně vývoj vesmíru skutečně probíhal. Nicméně fyziky a kosmology trápí ještě mnoho dalších otázek a mezi nimi otázka proč jsou hodnoty všech 26-ti fundamentálních konstant standardního modelu částicové fyziky, včetně množství a rozložení temné hmoty kosmologického modelu, právě takové, jaké jsou. Jakékoli jiné hodnoty by vedly k jiným poměrům základních sil (gravitační, elektromagnetické, silné a slabé jaderné) a ke vzniku zcela odlišných vesmírů. Tyto optimálně „vyladěné“ charakteristiky našeho vesmíru, které jsou nutné pro vznik života a člověka, vedly některé vědce k formulaci tzv. "antropického principu". Existuje několik interpretací antropického principu a všechny reflektují evidentní směřování vývoje vesmíru od jednoduchého k složitému, na jehož konci je člověk nadaný inteligencí. Např. interpretace nutného vývoje předpokládá, že vznik i další vývoj vesmíru nutně vedl ke vzniku života a inteligentních tvorů v něm, protože zákony přírody nemohou být jiné. Proč tomu tak je, věda zatím neví, ale předpokládá se, že to v budoucnu objeví. Právě v onom „proč“ se liší teleologická (účelná, cílevědomá) interpretace, která připisuje antropický charakter vesmíru vyšší Inteligenci, jež vesmír takto záměrně stvořila, tedy Bohu stvořiteli.

Pokusím se nyní formulovat jakési paradogma, tedy ideu, která ve spojení s předponou para vyjadřuje, že je konstruovaná vedle, mimo a za rámec náboženských doktrín či vědy. Vycházím z teleologické interpretace antropického vesmíru a zmíněnou Inteligenci budu nazývat Bohem, i když v tomto pojetí nemá s konkrétními náboženskými představami o Bohu mnoho společného. O tom, jak byl vesmír stvořen, zatím mnoho nevíme, ale věříme, že přírodní zákony je možné stále více vědecky poznávat. To ovšem předpokládá, že některé vědecké disciplíny (např. evoluční biologie) překonají svá dogmata a otevřou se myšlence třeba antropického nutného vývoje. Daleko důležitější pro člověka však zůstává otázka proč byl vesmír stvořen.

Bůh musel mít nějaký důvod proč stvořil vesmír, náš svět a v něm člověka. Tím důvodem nemůže být jenom člověk, kterého by takto složitě z plezíru stvořil k obrazu svému. Bůh musel mít jiný důvod. Pro náznak odpovědi se podívejme na jeho „dílo“, na člověka. Ten je nadán dvěmi důležitými vlastnostmi, a to schopností myslet a svobodou volby při svém rozhodování. Obě jsou výhradně lidskými vlastnostmi a jedna bez druhé nedává smysl. Člověk je ve své svobodě odsouzen neustále se rozhodovat o svých činech. A ještě jednu schopnost dostal člověk do vínku. Je to vědomí ne vždy jasné polarity dobra a zla a obecná představa, že dobro je lepší než zlo. Kodifikace (náboženství) této polarity může být pro člověka svobodného ve svém myšlení nepřijatelná, ale přesto dobro a zlo je v jeho životě stále přítomné jako nějaké silové pole. Tím, že stvořil vyvíjející se svět a člověka v něm, dal nám Bůh pouze tušení dokonalosti a tíhnutí k ní. Neustálému hledání lepšího, které nelze zcela formulovat, říkáme lidská etika.

Líbí se mi hinduistická představa, že Bůh stvořil svět nikoli z ničeho, ale sám ze sebe. Je tedy v něm a v nás bezprostředně přítomný. Jeho přítomnost je právě oním všudepřítomným silovým polem dobra a zla. Všichni vidíme, že svět, který Bůh stvořil je turbulentní, nepřátelský a nebezpečný. Také člověk je nedokonalý a zmítaný emocemi. Důvod, proč Bůh sám ze sebe stvořil vyvíjející se nedokonalý svět a nedokonalého člověka může být jen jeden: sám není dokonalý. Je-li však oním silovým polem, může být zpětně ovlivňován člověkem, který se v něm svými činy „pohybuje“. To je dosti rozšířená představa, že všechny naše myšlenky a činy přetrvávají a zůstávají nějakým způsobem přítomny, dokonce i po naší smrti. Člověk je smrtelný, konečný tvor s nekonečným vědomím, dotýkajícím se Boha.

Bůh tedy není starostlivý otec, který nás miluje a vede životem, není to spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a špatné trestá. Bohu na nás jako jednotlivcích vůbec nezáleží. On stvořil vesmír a náš svět, protože potřebuje lidstvo, které bude ve svém vývoji směřovat k ideji dobra. Není pravda, že Bůh je přítomen kvůli nám, ale my existujeme kvůli němu. Bůh je prostě sobecká inteligence, která nás potřebuje k dosažení své vlastní dokonalosti. Bůh je v pravém (i náboženském) slova smyslu Pán, jemuž máme sloužit. Jediným důvodem, proč bychom to měli dělat je naše vděčnost za dar života, za náš dobrý pocit z jeho etického žití a za spoluúčast na něčem, co nás přesahuje. Komu se to nelíbí, může si stále myslet, že je tu jen tak, náhodou.

PS.  Tak mne napadá, co by na takový bod Omega řekl Teilhard de Chardin.

Psychický virus

Tato úvaha byla inspirována textem "Náboženství jako darwinovská hádanka", zveřejněným v rubrice Biologie na stránkách scienceworld.cz. Jedná se o úryvek z knihy Petra Bakaláře: "Bůh jako psychický virus". Knihu samotnou jsem nečetl a asi ji nikdy číst nebudu. Ve zmíněném úryvku se autor snaží vyrovnat s paradoxem, že v každé známé kultuře existuje náboženství. Tvrdí, že náboženství je pro lidstvo racionálně nevýhodný memplex ("oddaní věřící umírají a zabíjí pro svého Boha, hladoví, drží celibát, půst a mnoha jinými způsoby podstupují utrpení či přinejmenším nepohodlí") a jako takové by mělo být darwinovskou přírodní selekcí dávno eliminováno. Sekulární teorie, které se pokoušejí pro tento fenomén najít odpověď, se dají podle autora rozdělit do dvou základních kategorií: a) náboženství jako vedlejší (event. maladaptivní) produkt mechanismů, které byly v evoluci důležité a b) náboženství jako způsob adaptace na prostředí. Kognitivní vědci prý navíc odmítají jakoukoli adaptivní funkci náboženské víry a domnívají se, že víra v bohy je jen o málo více než chyba mentálních funkcí. Celá kniha autora (viz obálka) je postavena na přirovnání, že náboženství je psychický virus a věda je uzdravující vakcína.

Nechci se v tomto příspěvku zabývat kritikou darwinistických adaptačních úletů do psychologie či ontologie, ale otázka, proč náboženství je v podstatě antropologická konstanta, je docela zajímavá. Domnívám se, že je ještě třetí vysvětlení existence náboženství. A to takové, že víra obecně je výrazem úzkosti z omezení rozumového chápání sebe sama v kontextu se vším, co nás jako nositele ostatních mentálních funkcí (vědomí, podvědomí, svědomí, pocity, emoce, rozlišování dobra a zla, láska, ...) přesahuje. Není to ale strach z neznámého okolního světa, ale pokora před duchovním rozměrem své vlastní mysli. Podotýkám, že hovořím o podstatě víry a nikoliv o náboženství. Různá náboženství a jejich dogmata jsou produktem lidského myšlení a nutně reflektují omezené rozumové poznání. Jednotlivé náboženské koncepty jsou poplatné kultuře, etickému konsensu a politickému uspořádání v době svého vzniku. Dalo by se říci, že náboženství jsou nepravdivá svědectví o trvalé pravdě přesahu duchovního rozměru člověka nad jeho racionálními schopnostmi.

V minulosti to byli proroci a myslitelé, kteří se zabývali introspekcí vlastního nitra a úvahami, které dnes nazýváme metafyzikou či ontologií. Své závěry pak systemizovali a většinou metaforickou, více přístupnou formou sdělovali ostatním. Tak vznikaly náboženské koncepty, které pomáhaly lidem unést duchovní a současně i materiální tíhu jejich existence. Jenom ten, kdo ji nikdy nepocítil, může pochybovat o převaze přínosů náboženství nad jeho lidskými náklady.

S rozvojem schopností člověka ovládat své okolí a s rozvojem vědy však nastala v okcidentálních kulturách zásadní změna. Racionální myšlení lidí se stalo obětí vlastního zbožštění, narcismu a sebeúcty. Průmyslový a vědecký rozvoj zrodil kapitalismus a jeho konzumní hédonismus. Výsledkem je zúžení mentální činnosti člověka na získávání materiálních statků, rezignace na kvalitu mezilidských vztahů a duchovní hodnoty, ateismus a přijetí nového dogmatu víry ve vědu. Zde by darwinisté také neměli mít jasno. Spirála nákladů aktivit na uspokojování stále rostoucích požadavků na požitky "stojí zdroje – čas, peníze, úsilí a provokuje nepřátelství" (cituji další argumenty autora knihy pro racionální nevýhodnost náboženství). Vyvstává tedy další darwinovská hádanka: jak je možné, že se takovéto chování ve společnosti udržuje? Nenalezlo by se řešení v úvahách na nové téma: "Materialismus jako psychický virus"? Kde je ale uzdravující vakcína?

Dobrá zpráva je, že víra a duchovnost mají své kořeny hluboko v nitru člověka a přetrvají všechna stará i nová náboženství. Nemyslím si, že fenomén víry je maladaptivní proces v evoluci člověka, ale je neustávající, aproximativní niterná cesta k lepšímu pochopení jeho vlastní existence.

Život je jen náhoda

Nedá mi to a musím se ještě jednou vrátit ke svému tématu: darwinismus jako ideologie. Darwinisté zobecnili některá přírodovědecká pozorování a postulovali koncept mechanismu, zodpovědného za vývoj druhů, kterým je posloupnost náhodných mutací a selekcí na principu výhodnosti. Později tento mechanismus přenesli z ekologického do genetického prostředí, případně do vzájemného působení obou. Aby se v takovém řetězci příčin a následků nedostali do (v podstatě teologické) pasti prvního prapředka všeho živého, zobecnili tento mechanismus také na vysvětlení vzniku života z hmoty neživé. Vrcholem všeho je pak zobecnění darwinismu do vzniku vědomí, morálky a do filosofie vůbec.

Pravděpodobnost darwinistického způsobu vzniku života je sice statisticky mizivě malá, ale vzhledem k velikému počtu možných mutací jí darwinisté prohlásili za jistotu. Život zjevně existuje, takže někdy musel vzniknout a to jistě náhodně. To je paradox par excelance. Navíc, jak darwinisté postulují, větší složitost na molekulární úrovni při "přírodním výběru" nemusí být zárukou výhodnosti, spíše je tomu naopak. To, co na fundamentálním darwinismu nemohu přijmout je zobecnění, že vývoj života a člověka na jeho konci je pouze výsledkem náhodných mechanismů nepravděpodobných řetězců příčin a jejich následků. Navíc darwinismus je ideologie, která si osobuje zasahovat daleko za teorii vývoje druhů a stejně jako kterákoli ideologie nemůže znejistit své stoupence pátráním po hlubších důvodech.

Většina lidí a vědců předpokládá vznik života také na jiných planetách. Proti myšlence, že kdekoli může vzniknout něco jako život (třeba tomu našemu nepodobný), nelze nic namítnout. Proto také světový kosmický výzkum věnuje velké prostředky na prokázání života v kosmu. Spolu s darwinisty, bychom ale museli připustit, že ta nepravděpodobná náhoda vzniku života nastane kdekoli, kde pro to existují dostatečně stabilní podmínky. Pak se ale jedná o obecnější jev a všechny ty náhodné, pouze kauzální řetězce musíme doplnit něčím podstatnějším jako je zaměřenost k nějakému cíli, účelnost nebo inteligence. Pojem vnitřní teleologie (řecky: telos, cíl, účel – nezaměňovat s teologií), který klade účel do předmětu samého a určuje rozvoj možnosti ve skutečnost, vyjádřil již Aristoteles. O teleologii výslovně mluvil Norbert Wiener (kybernetika jako studium teleologických mechanismů) a teleologická vysvětlení se nabízejí také v kosmologii (antropický princip).

Nesporně platí princip teleologie pro chtění a vědomé jednání lidí a živou přírodu, pokud i zde působí duševní činitelé. Naprosto očividným příkladem účelnosti je ontogenetický vývoj v biologii. Od prvního dělení oplodněné buňky až po dospělého jedince (včetně jeho zániku) jsou účelnost a cíl naprosto zřejmé. Důvod a existence cíle je vždy spojen s nějakým inteligentním agens. Teď si připomeňme, co tvrdí zastánci teorie rozumného plánu (Intelligent Design). Cituji: "... z empirických poznatků je možné vyvodit, že některé vlastnosti vesmíru a živých organismů lze nejlépe vysvětlit inteligentní příčinou a nikoliv náhodným procesem vývoje a přírodního výběru". Slovo příčina evokuje u darwinistů nějakou vnější kauzální příčinu (jak jinak) a tím i Stvořitele. Chápeme-li však tuto příčinu jako vnitřní kosmickou účelnost, pak předpoklad rozumného plánu není žádné kreacionalistické tmářství, ale docela inteligentní závěr.

Citáty vědců z nejrůznějších oborů na podobná témata jsou na stránkách Stephen E.Jonese Creation/Evolution Quotes.