Pravda

Pravdivý výrok je takový, který je konzistentní a nerozporný v rámci daného systému znalostí, etiky a logiky. Pravdivost je tedy relativní nejen vertikálně, t.j. v závislosti na hloubce znalostí o předmětu výroku, ale též horizontálně v závislosti na kulturním zázemí a logice myšlení. Je třeba si uvědomit, že otázka pravdivosti se netýká samotných objektů výroku, ale formálního systému pojmů a vztahů mezi nimi, které vznikly v procesu našeho vnímání a poznávání. Pravdivost výroků formálního systému nemůže být prokázána vlastními prostředky systému bez "zásahu" zvenčí (Tarskiho teorém). Zkoumá-li filozofie realitu jako celek, je tato nemožnost absolutní.

Naše poznání je a vždy zůstane transformací objektivní reality na subjektivní představy o ní a jako takové je poplatné poznávajícímu subjektu. Zpětná extrapolace, resp. ztotožnění vztahů mezi objekty našeho myšlení se vztahy reálnými je sice pro naší praxi nezbytné, ale vždy v sobě obsahuje projekci poznávajícího subjektu. Každý výklad skutečnosti je odpovědí na otázky, které si klade lidský intelekt a jemu jsou poplatné nejen odpovědi, ale sama formulace otázek. To je příčinou většiny sporů o interpretaci světa. Vědomí relativity pravdivosti poznání může být základem tolerance a respektování jiných myšlenkových koncepcí, ale jeho přijetí jako metodologie by bylo schizofrenní a neplodné. Jediné co můžeme, je nepřipustit absolutizaci jednoho výkladu světa a respektovat byť neslučitelné alternativní výklady.

Nelze směšovat pravdu ve výše uvedeném smyslu s pravdou chápanou jako cíl směřování, jako důvod našeho konání, jako hranici mezi dobrem a zlem. Taková pravda je ve své podstatě nedokazatelná a nevyvratitelná a ve svém lidském tíhnutí k ní jsme zcela svobodní a neseme odpovědnost za svoji volbu. Jestliže jsme vsadili na vědu a její způsob poznání, budeme se podílet na rozvoji technologického potenciálu lidstva. Jestliže dáme přednost mystice, budeme rozvíjet svoji duchovní složku bytí. Zdánlivé rozpory jsou pouze rozpory v lidském myšlení, nikoliv ve skutečnosti. Imperativ, který z toho můžeme vyvodit a měl by platit pro všechny "majitele pravdy" je tolerance.

Politici

Nedávno, když se pohoršoval nad naší politickou scénou, položil jeden můj známý otázku: "proč vlastně se lidé do té politiky cpou?" Všichni máme nějakou představu, jací lidé by v demokraciích měli reprezentovat a hájit zájmy svých voličů. I když nejsem idealista přesvědčený o tom, že v politice by měla láska zvítězit nad nenávistí, přesto úroveň mnoha (a nejen našich) politiků je hluboko pod obecnou normou slušnosti. Proč? Je to důsledek přizpůsobení se vlčím způsobům v boji o moc s cílem posléze páchat to "naše dobro"? Je to účel světící prostředky? To neplatí v běžném životě a zvláště nesmí platit v životě veřejném. Zažili jsme to celých minulých 40 let boje za lepší zítřky.

Co je hybnou silou člověka v jeho snaze zaujmout nějaké místo ve společnosti? Něco dokázat, uskutečnit, něco po sobě zanechat, získat majetek? Jistě, ale největší motivací pro řadu lidí je všeobecné uznání a popularita. Kdo umí zpívat se nespokojí s s akustikou svojí koupelny, komu bylo naděleno na kráse chce vyniknout v modelingu, kdo je sportovec sní o olympiádě, kdo je schopný podniká, kdo něco objeví publikuje. Ve všech těch příkladech je ale třeba něco umět a tvrdě pracovat. A když někomu nic z toho není dáno? Je tu prostor s netušenými možnostmi popularity, vlastní důležitosti a různých prebend z ní plynoucích. Je tu politická kariéra.

Vím, že jsem k některým politikům nespravedlivý, ale kolik je mezi nimi právníků, doktorů a jiných, kteří by ve svých oborech byli při nejlepším průměrnými. Moc chutná nejvíce těm málo úspěšným v běžném životě. A politika je kolbiště, kde zbraněmi jsou známosti, intriky, demagogie a tvrdé lokty. Tam je možné (a nejspíše i nutné) vítězit bez slušnosti, etiky či nedejbože altruizmu. Svědčí o tom též poznatek, tak říkajíc zevnitř, herečky Daniely Kolářové: "Do politického života jsem vstoupila na začátku 90. let jako poslankyně s humanistickými a ekologickými představami a mám-li být stručná, tak jsem z politiky odešla po vypršení mandátu, připravená o ideály férové politiky, s iluzemi doslova roztrhanými na cucky."

Viz též:

Okamura