Co je hybnou silou člověka v jeho snaze zaujmout nějaké místo ve společnosti? Něco dokázat, uskutečnit, něco po sobě zanechat, získat majetek? Jistě, ale největší motivací pro řadu lidí je všeobecné uznání a popularita. Kdo umí zpívat se nespokojí s s akustikou svojí koupelny, komu bylo naděleno na kráse chce vyniknout v modelingu, kdo je sportovec sní o olympiádě, kdo je schopný podniká, kdo něco objeví publikuje. Ve všech těch příkladech je ale třeba něco umět a tvrdě pracovat. A když někomu nic z toho není dáno? Je tu prostor s netušenými možnostmi popularity, vlastní důležitosti a různých prebend z ní plynoucích. Je tu politická kariéra.
Vím, že jsem k některým politikům nespravedlivý, ale kolik je mezi nimi právníků, doktorů a jiných, kteří by ve svých oborech byli při nejlepším průměrnými. Moc chutná nejvíce těm málo úspěšným v běžném životě. A politika je kolbiště, kde zbraněmi jsou známosti, intriky, demagogie a tvrdé lokty. Tam je možné (a nejspíše i nutné) vítězit bez slušnosti, etiky či nedejbože altruizmu. Svědčí o tom též poznatek, tak říkajíc zevnitř, herečky Daniely Kolářové: "Do politického života jsem vstoupila na začátku 90. let jako poslankyně s humanistickými a ekologickými představami a mám-li být stručná, tak jsem z politiky odešla po vypršení mandátu, připravená o ideály férové politiky, s iluzemi doslova roztrhanými na cucky."
Viz též:
Žádné komentáře:
Okomentovat