Líbí se vám tento blog?

neděle 28. prosince 2008

Psychický virus

Tato úvaha byla inspirována textem "Náboženství jako darwinovská hádanka", zveřejněným v rubrice Biologie na stránkách scienceworld.cz. Jedná se o úryvek z knihy Petra Bakaláře: "Bůh jako psychický virus". Knihu samotnou jsem nečetl a asi ji nikdy číst nebudu. Ve zmíněném úryvku se autor snaží vyrovnat s paradoxem, že v každé známé kultuře existuje náboženství. Tvrdí, že náboženství je pro lidstvo racionálně nevýhodný memplex ("oddaní věřící umírají a zabíjí pro svého Boha, hladoví, drží celibát, půst a mnoha jinými způsoby podstupují utrpení či přinejmenším nepohodlí") a jako takové by mělo být darwinovskou přírodní selekcí dávno eliminováno. Sekulární teorie, které se pokoušejí pro tento fenomén najít odpověď, se dají podle autora rozdělit do dvou základních kategorií: a) náboženství jako vedlejší (event. maladaptivní) produkt mechanismů, které byly v evoluci důležité a b) náboženství jako způsob adaptace na prostředí. Kognitivní vědci prý navíc odmítají jakoukoli adaptivní funkci náboženské víry a domnívají se, že víra v bohy je jen o málo více než chyba mentálních funkcí. Celá kniha autora (viz obálka) je postavena na přirovnání, že náboženství je psychický virus a věda je uzdravující vakcína.

Nechci se v tomto příspěvku zabývat kritikou darwinistických adaptačních úletů do psychologie či ontologie, ale otázka, proč náboženství je v podstatě antropologická konstanta, je docela zajímavá. Domnívám se, že je ještě třetí vysvětlení existence náboženství. A to takové, že víra obecně je výrazem úzkosti z omezení rozumového chápání sebe sama v kontextu se vším, co nás jako nositele ostatních mentálních funkcí (vědomí, podvědomí, svědomí, pocity, emoce, rozlišování dobra a zla, láska, ...) přesahuje. Není to ale strach z neznámého okolního světa, ale pokora před duchovním rozměrem své vlastní mysli. Podotýkám, že hovořím o podstatě víry a nikoliv o náboženství. Různá náboženství a jejich dogmata jsou produktem lidského myšlení a nutně reflektují omezené rozumové poznání. Jednotlivé náboženské koncepty jsou poplatné kultuře, etickému konsensu a politickému uspořádání v době svého vzniku. Dalo by se říci, že náboženství jsou nepravdivá svědectví o trvalé pravdě přesahu duchovního rozměru člověka nad jeho racionálními schopnostmi.

V minulosti to byli proroci a myslitelé, kteří se zabývali introspekcí vlastního nitra a úvahami, které dnes nazýváme metafyzikou či ontologií. Své závěry pak systemizovali a většinou metaforickou, více přístupnou formou sdělovali ostatním. Tak vznikaly náboženské koncepty, které pomáhaly lidem unést duchovní a současně i materiální tíhu jejich existence. Jenom ten, kdo ji nikdy nepocítil, může pochybovat o převaze přínosů náboženství nad jeho lidskými náklady.

S rozvojem schopností člověka ovládat své okolí a s rozvojem vědy však nastala v okcidentálních kulturách zásadní změna. Racionální myšlení lidí se stalo obětí vlastního zbožštění, narcismu a sebeúcty. Průmyslový a vědecký rozvoj zrodil kapitalismus a jeho konzumní hédonismus. Výsledkem je zúžení mentální činnosti člověka na získávání materiálních statků, rezignace na kvalitu mezilidských vztahů a duchovní hodnoty, ateismus a přijetí nového dogmatu víry ve vědu. Zde by darwinisté také neměli mít jasno. Spirála nákladů aktivit na uspokojování stále rostoucích požadavků na požitky "stojí zdroje – čas, peníze, úsilí a provokuje nepřátelství" (cituji další argumenty autora knihy pro racionální nevýhodnost náboženství). Vyvstává tedy další darwinovská hádanka: jak je možné, že se takovéto chování ve společnosti udržuje? Nenalezlo by se řešení v úvahách na nové téma: "Materialismus jako psychický virus"? Kde je ale uzdravující vakcína?

Dobrá zpráva je, že víra a duchovnost mají své kořeny hluboko v nitru člověka a přetrvají všechna stará i nová náboženství. Nemyslím si, že fenomén víry je maladaptivní proces v evoluci člověka, ale je neustávající, aproximativní niterná cesta k lepšímu pochopení jeho vlastní existence.

středa 12. listopadu 2008

Život je jen náhoda

Nedá mi to a musím se ještě jednou vrátit ke svému tématu: darwinismus jako ideologie. Darwinisté zobecnili některá přírodovědecká pozorování a postulovali koncept mechanismu, zodpovědného za vývoj druhů, kterým je posloupnost náhodných mutací a selekcí na principu výhodnosti. Později tento mechanismus přenesli z ekologického do genetického prostředí, případně do vzájemného působení obou. Aby se v takovém řetězci příčin a následků nedostali do (v podstatě teologické) pasti prvního prapředka všeho živého, zobecnili tento mechanismus také na vysvětlení vzniku života z hmoty neživé. Vrcholem všeho je pak zobecnění darwinismu do vzniku vědomí, morálky a do filosofie vůbec.

Pravděpodobnost darwinistického způsobu vzniku života je sice statisticky mizivě malá, ale vzhledem k velikému počtu možných mutací jí darwinisté prohlásili za jistotu. Život zjevně existuje, takže někdy musel vzniknout a to jistě náhodně. To je paradox par excelance. Navíc, jak darwinisté postulují, větší složitost na molekulární úrovni při "přírodním výběru" nemusí být zárukou výhodnosti, spíše je tomu naopak. To, co na fundamentálním darwinismu nemohu přijmout je zobecnění, že vývoj života a člověka na jeho konci je pouze výsledkem náhodných mechanismů nepravděpodobných řetězců příčin a jejich následků. Navíc darwinismus je ideologie, která si osobuje zasahovat daleko za teorii vývoje druhů a stejně jako kterákoli ideologie nemůže znejistit své stoupence pátráním po hlubších důvodech.

Většina lidí a vědců předpokládá vznik života také na jiných planetách. Proti myšlence, že kdekoli může vzniknout něco jako život (třeba tomu našemu nepodobný), nelze nic namítnout. Proto také světový kosmický výzkum věnuje velké prostředky na prokázání života v kosmu. Spolu s darwinisty, bychom ale museli připustit, že ta nepravděpodobná náhoda vzniku života nastane kdekoli, kde pro to existují dostatečně stabilní podmínky. Pak se ale jedná o obecnější jev a všechny ty náhodné, pouze kauzální řetězce musíme doplnit něčím podstatnějším jako je zaměřenost k nějakému cíli, účelnost nebo inteligence. Pojem vnitřní teleologie (řecky: telos, cíl, účel – nezaměňovat s teologií), který klade účel do předmětu samého a určuje rozvoj možnosti ve skutečnost, vyjádřil již Aristoteles. O teleologii výslovně mluvil Norbert Wiener (kybernetika jako studium teleologických mechanismů) a teleologická vysvětlení se nabízejí také v kosmologii (antropický princip).

Nesporně platí princip teleologie pro chtění a vědomé jednání lidí a živou přírodu, pokud i zde působí duševní činitelé. Naprosto očividným příkladem účelnosti je ontogenetický vývoj v biologii. Od prvního dělení oplodněné buňky až po dospělého jedince (včetně jeho zániku) jsou účelnost a cíl naprosto zřejmé. Důvod a existence cíle je vždy spojen s nějakým inteligentním agens. Teď si připomeňme, co tvrdí zastánci teorie rozumného plánu (Intelligent Design). Cituji: "... z empirických poznatků je možné vyvodit, že některé vlastnosti vesmíru a živých organismů lze nejlépe vysvětlit inteligentní příčinou a nikoliv náhodným procesem vývoje a přírodního výběru". Slovo příčina evokuje u darwinistů nějakou vnější kauzální příčinu (jak jinak) a tím i Stvořitele. Chápeme-li však tuto příčinu jako vnitřní kosmickou účelnost, pak předpoklad rozumného plánu není žádné kreacionalistické tmářství, ale docela inteligentní závěr.

Citáty vědců z nejrůznějších oborů na podobná témata jsou na stránkách Stephen E.Jonese Creation/Evolution Quotes.

neděle 30. března 2008

Advaita Vedanta

Tuto úvahu je nezbytně nutné číst jako pokračování mého předchozího příspěvku na téma Paradigma. V něm jsem jako možné východisko pro uvažování o novém paradigma vědy zavedl model, jenž kromě světa fyziky a světa života zahrnuje také hypotetický svět X. Jeho objekty by mohly být jakési multidimenzionální struktury, které jsem interpretoval na základě M-teorie jako nehmotné a bezčasové resp. věčné struktury D-bran. Zde bych chtěl předložit jeho interpretaci z jiného myšlenkového světa.

Asi každého napadne, že nehmotnost a věčnost jsou jedny ze základních božských vlastností v mnoha náboženských doktrinách. Bůh je vždy jakýsi nehmotný, nepojmenovatelný a věčný princip, jehož hmotné podoby jsou buďto symbolická vyjádření nebo lidská převtělení. V řecké filosofii to byl Aristoteles, kdo logicky dospěl k pojmu první příčiny, která musí být věčná, aby nebyla jen dalším důsledkem v nekonečném kauzálním řetězci příčin. Současná velká náboženská dogmata (islám, křesťanství) jsou víceméně antropocentrické koncepty, v nichž Bůh stvořil svět z ničeho (je všemocný a tak to pro něj není problém) a stvořil ho pro člověka, kterého otcovsky miluje a podřizuje svým pravidlům. Zcela jiný přístup k pochopení existence univerza a člověka v něm mají východní náboženství (hinduismus, budhismus, taoismus). Filosoficky velice zajímavý je myšlenkový svět Ved.

Původní sanskrtské skripty Vedas (znalost, moudrost) sestávají ze čtyř starších, rituálních a hymnických částí (Rig Veda, Yajur Veda, Sama Veda a Atharva Veda), jež se souhrně nazývají Karma Kanda. Jejich pozdější, filosofické části se nazývají Vedanta (završení Ved) nebo Upanišady nebo též Jnana Kanda. Vedanta vychází z monoteistického filosofického konceptu Advaita (ne-dualní), takže nerozlišuje mezi Stvořitelem a stvořením. Advaita Vedanta se zabývá základními filosofickými otázkami jako: kdo jsem, co je podstatou vesmíru, jak vznikl, bude mít konec, existuje jeho tvůrce, kdo je nejvyšší Bůh, jaký je smysl našeho života? Je to filosofie unikátní svým tvrzením, že jedinou realitou je nejvyšší princip vědomé a nekonečné existence (brahman), která je totožná s individuálním vědomím lidských bytostí (atman) a tvrzením, že vesmír (jagat) vznikl redukcí této nejvyšší reality na nižší úroveň. V dalším textu uvedu některé základní pojmy filosofie Advaita Vedanta.

Brahman je absolutní realita, definovaná jako existence-vědomí-nekonečno, což nejsou tři oddělené entity, ale tři slova značící podstatu brahma. Brahman je zcela nepopsatelný základ všeho, je to neměnná, nekonečná a neprojevená realita podstaty bytí, hmoty, energie, času a prostoru v tomto vesmíru. Upanišády charakterisují brahman jako “satyam, jnanam, anantam brahma”. Pojem "satyam" znamená, že existuje věčně a bez příčiny, "jnanam" značí, že to je nediferencované, všeprostupující vědomí. Charakteristika "anantam" doplňuje, že brahman je prostorově, časově a jako celek nekonečné jsoucno, že je všudepřítomné a neduální.

Atman je aspekt vědomé podstaty brahman, chápaný jako znalostní vědomí jednotlivých bytostí. Brahman je vše prostupující světová duše, kterou nelze vnímat, ale jakmile se projeví jako diferencované univerzum, umožňuje lidské mysli poznávat. Právě v tomto kontextu procesu intelektuálního poznávání je definován pojem atman. Atman označuje nejvnitřnější Já jedince a dá se přeložit jako individuální bytí nebo duše všech živých objektů. Základním poselstvím Vedanty a zvláště Upanišád je totožnost atman a brahman, tedy totožnost individuálního Já s nejzazším, nepopsatelným vesmírným principem.

Brahman je tedy obecná podstata existence a zdroj vědomí reflektovaného v myslích. Podstatné pro porozumění pojmu brahman je skutečnost, že brahman je nejen původcem, ale současně též podstatou materiálního vesmíru. Stvořitel je totožný se stvořením a vesmír není následkem příčiny jeho stvoření. Vesmír nevznikl z ničeho, tedy nebyl stvořen ex nihilo jako v duálních náboženstvích, ale povstal z brahman. Není zde podobnost se závěry M-teorie, která považuje všechny elementární částice za projevy vibrací hypotetických vícerozměrných D-bran? V sanskrtu kmen „brh“ totiž znamená „růst“. Neměnný brahman tedy působil sám na sebe a tím vznikl vesmír, který je plný změn. Dynamika vesmíru je pak charakterizována protichůdnými principy reprezentovanými bohem Višnu jako zachovatelem a bohem Šiva jako ničitelem. Není to výstižné symbolické vyjádření vztahu mezi entropií a energií?

Z další dvojice pojmů Ved, které bych chtěl zmínit, jsou puruša a prakriti. Jsou to dva různé aspekty projevu brahman, personalizované jako bůh Išvara (nejvyšší, kdo řídí). Tyto aspekty uvádějí do chodu a regulují univerzální a cyklický proces tvoření a zániku. Prakriti je „to co je formováno“ a představuje materiální (hmota a energie) svět. Puruša symbolizuje projev tvořivého vědomí brahma, které uvádí do pohybu veškerý tvůrčí proces. Prakriti se projevuje jak na nižších úrovních (země, voda, oheň, vzduch, eter, mysl, rozum a ego), tak i na vyšších úrovních, kde udržuje a rozvíjí život (životní síla). Na úrovni jedince Prakrti je tělo a mysl se vším co je tvoří, zatímco puruša je mimo ně existující duchovní princip čistého vědomí, které existuje nad smysly a individuálním vědomím. Išvara je tak materiální i vědomou příčinou nekonečných cyklů tvoření a zániku vesmíru.

Vedanta se zabývá mnoha dalšími pojmy z oblastí filosofie, kosmologie, gnozeologie, psychologie, fyziky a dá se bez nadsázky říci, že poskytuje ucelené a z hlediska vlastní nerozpornosti též vědecké paradigma vidění světa. Paradigma, vytvořené pomocí introspekce a logického uvažování o vlastní mysli, na rozdíl od našeho západního (okcidentálního) myšlení, obráceného do vnějšího světa. Není divu, že Albert Einstein se zajímal o studium sanskrtu, jazyka v němž byly Vedské skripty původně psány.

Když se vrátíme zpět k výše zmíněnému modelu a poněkud neurčitému pojmu světa X, vidíme, jaký nový obsah mu dává filosofie Advaita Vedanta. Svět X je zde pojmenován jako brahman, neměnná, nekonečná a neprojevená realita podstaty bytí a také nediferencované vědomí jako takové (noumenon, nikoli fenomen reflektujícího vědomí). Tento vědomý aspekt se projevuje jednak jako univerzální vědomí (puruša), tedy jako inteligentní princip nebo též rozumný plán vývoje vesmíru a jednak jako individuální vědomí (atman), tedy individuální duše všech živých objektů, včetně člověka. Že bychom tedy měli i duši ...?

sobota 29. března 2008

Rozumný Plán

Zde uvádím český překlad vymezení obsahu pojmu Rozumný Plán (Intelligent Design), publikovaného na stránkách New World Encyclopedia. Tam je též uvedena historie ID od jeho vzniku v r.1980, myšlenky jeho význačných teoretiků, některé aspekty polemiky, reference, bibliografie a odkazy na další stránky pro i proti ID. Tématice ID se věnují servery Access Research Network a ResearchID.

Rozumný plán (RP) je názor, že z empirických poznatků je možné vyvodit, že některé vlastnosti vesmíru a živých organismů lze nejlépe vysvětlit inteligentní příčinou a nikoliv jednosměrným procesem vývoje a přírodního výběru. Rozumný plán není odvozován pouze ze samotné komplexity jevů, jelikož komplexní struktury vznikají také náhodnými procesy. RP se zaměřuje na takové komplexní struktury, které podle lidské zkušenosti produkuje mysl, která koncipuje a vykonává nějaký plán. Rozumný plán může být odhalen v přírodních zákonech a strukturách kosmu; může být také odhalen přinejmenším v některých vlastnostech živých organismů.

Rozumný plán není totožný s kreacionicmem, jelikož RP se zakládá spíše na vědeckých důkazech než na Písmu nebo náboženských doktrinách. RP se nezabývá biblickou chronologií a člověk nemusí věřit v Boha aby pochopil rozumný plán v přírodě. RP nehovoří o identitě nebo podstatě tvůrce, takže není totožný s přírodní teologií, která dedukuje z přírody existenci a vlastnosti Boha. RP není argumentem z nevědomosti; to nemůže být vyvozováno jenom z toho, že příčina něčeho je neznámá. RP netvrdí, že plán musí být dokonalý; něco může být rozumně naplánováno i když to má nedostatky (stejně jako mnoho věcí vytvořených člověkem). RP netvrdí, že všechny druhy živých organismů byly stvořeny v jejich současné podobě a netvrdí, že poskytuje ucelené vysvětlení historie vesmíru nebo vývoje živých organismů.

RP spočívá na minimálním tvrzení, že z empirických poznatků je možné vyvozovat, že některé vlastnosti přírodního světa mohou být nejlépe vysvětleny inteligentním činitelem. Toto tvrzení je v rozporu s názory, tvrdícími, že není žádný reálný plán ve vesmíru (materialistická filosofie) nebo v živé přírodě (darwinismus) nebo že plán, i když reálný, je nepoznatelný (některé formy teistické evoluce). Vzhledem k těmto konfliktům RP způsobil značnou polemiku.


Zastánci RP tedy argumentují proti darwinistickému absolutizování procesu náhodných mutací specií a následného přirozeného výběru v procesu vývoje druhů. Argumentují také proti teoriím neo-darwinistů, kteří přenesli bojiště specií s okolím na bojiště genů o reprodukci (viz V čem se neo-darwinisté mýlí). Samozřejmě také argumentují proti extrapolaci darwinistického konceptu náhody do řešení problému vzniku života jako takového.

Boj obou táborů je nesmiřitelný proto, že darwinisté extrapolovali svůj evoluční koncept z oblasti biologie do filosofie. Darwinismus se tak stal klackem v rukou fundamentálních materialistů a ti odmítají jakoukoli diskusi se zastánci RP argumentem, že jsou to v podstatě kreacionisté. Všimněme si těch -ismů. To není vědecká diskuse, to je ideologický boj. Podstata sporu však nespočívá v tom, že by byla popírána evoluce jako vědecky ověřený fakt. Jádrem sporu je ta očividná a darwinisty ignorovaná skutečnost, že evoluce má přes mnohé okliky a slepé uličky své negentropní směřování. Vznik a vývoj života ve vesmíru nemůže být výsledkem sukcese náhod a evidentní vývoj od jednoduššího ke složitějšímu je to, co dává zastáncům RP legitimitu.

Nikdo nepochybuje o tom, že funkce počítače vyžaduje softwarové vybavení, tedy produkt inteligence. Překonání hrůzy fundamentálních materialistů z možné existence nehmotného software i v přírodě by bylo cestou k přiblížení obou zatím nesmiřitelných konceptů. Mohlo by být také stimulem ke společnému hledání těch obecných mechanismů, které jsou za vývoj vesmíru a života v něm odpovědné, tedy hledání onoho rozumného plánu. Ti méně odvážní by mohli pro začátek rezignovat na hledání Plánovače.

Myslím, že výstižně charakterizuje tento stav závěr přednášky Prof. MUDr. Jiřího Váchy, DrSc. "Účelnost bez účelu: meze darwinizmu". Cituji: „Darwinismus jako empiricky ověřitelná teorie veřejnost vcelku nezajímá. Pokud je však jeho základní paradigma extrapolováno do oblasti vzniku a podstaty člověka ve funkci postačujícího vysvětlení, vyvolává právem odpor. Hnutí „inteligentního plánu“ se snaží takto zideologizovaný darwinizmus porazit na jeho vlastním poli, opírajíc se nejčastěji o pravděpodobnostní úvahy. K definitivnímu rozhodnutí této v jádře empirické otázky nám však ještě chybí mnoho informací a navíc ani tato strategie není prostá filozofických předpokladů. Konstatování teleologie v utváření a funkci živých bytostí není věcí biologie, konstituované podle novověkého paradigmatu vědy, nýbrž filozofie. Nemá za cíl přírodu ovládnout, ale pochopit nás samotné jako součást přírody, a zároveň vymanit naše sebepochopení z naturalizmu, jímž je světonázorový darwinizmus poznamenán. Uznání teleologie živých bytostí vychází z analogie s našimi účely jako subjektu a je jiným druhem racionality než racionalita vědecká. Světonázorový darwinizmus také rozhodně selhává v epistemické oblasti, poněvadž není schopen vysvětlit přístup lidské mysli k pravdě a stává se relativistickým skepticizmem, popírajícím svá vlastní východiska.“

sobota 15. března 2008

Paradigma

„If at first the idea is not absurd,
then there is no hope for it“.
(Albert Einstein)

Podle obecně přijímané koncepce T.S.Kuhna (1922 – 96) je paradigma souhrn základních domněnek, předpokladů a představ dané skupiny vědců. Je tedy jakousi platformou, na jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem. Když stávající paradigma neumožňuje uspokojivé řešení některých otázek ve vědě, dochází k přehodnocení samotných základů dosavadního vědění a nastává skoková proměna vědeckého paradigmatu. Za vědecké (nikoli apriori pravdivé) je podle definice možné považovat každé obecné rozumové poznání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu, umožňující jeho falzifikaci nebo verifikaci.

Předpovědi, že věda již hlavní problémy vyřešila, v minulosti několikrát dramaticky selhaly. Proto, pro červencové vydání 2005 v rámci oslav 125. výročí založení T. A. Edisonem, požádal časopis Science více než stovku předních vědců, aby odhadli 25 důležitých otázek, na které bychom měli najít odpověď během příštích 25 let. Z těchto otázek jsem vybral pět, které považuji v dalším kontextu za relevantní:
Mohou být fyzikální zákony sjednoceny?
Je kvantová neurčitost a nelokalita dána nějakými hlubšími principy?
Jak a kde na Zemi vznikl život?
Jak se z jediné somatické buňky může vyvinout celá rostlina?
Čím je řízena regenerace orgánů?
Jak jsou ukládány a vybavovány vzpomínky?

Většina dosud nezodpovězených otázek (a mnoho dalších) je z oblastí kvantové fyziky, fenoménu života a psychiky. Jejich řešení je předmětem intenzivního bádání teoretických fyziků, biologů, genetiků, neurofyziologů a filozofů.

Lidská psychika a s ní související oblasti jako je etika a kultura byly také předmětem úvah zakladatele kritického racionalizmu, filozofa, sociologa a politologa Sira Karla Raimunda Poppera (1902 – 94). Ten vyšel z předpokladu, že duševno je projevem fyzikální struktury resp. funkce mozku a podle jeho představy se z fyzikálního světa jakoby vynořuje svět psychických prožitků a stavů včetně vědomí, psychologických dispozic apod. Byl si též vědom existence něčeho obecnějšího, co je kolektivním produktem psychického světa a zavedl ještě pojem světa kultury, který se vynořuje ze světa psychického. Patří do něho obsah myšlení a výplody lidského ducha. Tento svět je podle Poppera sice nehmotným, nicméně reálným světem.

Podobně uvažuje též profesor matematiky na Matematickém institutu univerzity v Oxfordu Sir Roger Penrose (*1931). Na obrázku vlevo uvedené schematické zobrazení jeho tří světů je převzato z knihy „Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl“. Popperův svět kultury Penrose nahradil světem platónských absoluten. Za tato absolutna považoval hlavně matematické pravdy, což vyplývá z jeho úžasu nad závislostí fyzikálního světa na matematických zákonech. Skutečně, jednou ze skoro až platónských vlastností matematiky, že matematický popis naprosto rozdílných fyzikálních jevů může být stejný (elementárním příkladem je Newtonův a Coulombův zákon).

Penroseův model jsem si vypůjčil pro ilustraci svých následujících úvah. I když to považuji za poněkud zavádějící, používám také pojem svět a to ve smyslu množiny projevů charakteristických vlastností a zákonitostí, platných specificky pro jeho objekty, podobně jako se používá např. pojem svět módy. Je třeba zdůraznit, že objekt může existovat ve všech třech světech současně a na různých úrovních interakcí podléhá jejich zákonitostem. Popperův svět kultury nebo Penroseův abstraktní platónský svět čisté matematiky jsem nahradil novým pojmem svět X, prozatím bez bližšího obsahu.


Jak je z obrázku vlevo patrné, psychické světy Poppera a Penrose jsem nahradil světem života, protože můj údiv patří spíše vzniku a vývoji života jako takového. Za zcela kvalitativně odlišné světy proto pokládám fyzikální svět a svět života. Zásadní odlišnost biologických systémů od systémů fyzikálních spočívá v tom, že jejich homeostáze, ontogenetický i fylogenetický vývoj je ovlivňován více jejich vnitřní strukturou než vnějšími fyzikálními silami.

Komolé kužele vztahů mezi jednotlivými světy nezdůrazňují pouze „vynořování“ se jednoho světa z druhého, ale spíše skutečnosti, že veškerý fyzikální svět má svojí příčinu ve světě X, veškerý svět života má fyzikální podstatu a veškeré příčiny jeho specifických vlastností jsou opět ve světě X. Až potud je tento model spekulací bez konkrétního obsahu. Aby se mohl stát paradigmatem, tedy platformou pro nové vnímání světa jako celku, je třeba dát pojmu svět X nějaký obsah. Zde by bylo možné citovat podobné pokusy, které pracují s pojmy jako: "Inteligence" (ID), „čistá informace“ (Danev), „zahalená úroveň reality“ (Bohm), „I-pole“ (Samal), „TGD struktury“ (Pitkänen), „morfogenetické pole“ (Sheldrake) a mnoho jiných. Moje interpretace vychází z M-teorie, současného paralelního pohledu na kvantové jevy.

Zastánci M-teorie (zobecnění několika teorií superstrun) se domnívají, že námi pozorované elementární částice jsou projevem vibrací jakýchsi mnohorozměrných superstrun (přesněji D-bran) a jejich kvantové vlastnosti jsou určeny módem těchto vibrací. Tato teorie sice ukazuje cestu ke spojení kvantové mechaniky s obecnou teorií relativity v tzv. teorii všeho (TOE), ale podle jejích kritiků (zastánců standardního částicového modelu) postrádá experimentální ověření (ostatně Higgsův boson také). Jestliže však hypotetické D-brány jsou mnohorozměrné entity (předpokládá se 9 nebo více rozměrů), pak jediným možným experimentálním důkazem jejich existence v jsou ony elementární částice, vznikající redukcí počtu dimenzí D-bran. Jinými slovy elementární částice nevznikají v důsledku vibrací něčeho, co by bylo možné nalézt v našem fyzikálním světě.

Objekty světa X tedy mohou být jakési struktury, jejichž základními atributy jsou nehmotnost a nejspíše také bezčasovost (statičnost nebo chcete-li věčnost), čímž se zásadně liší od fyzikálního světa. Předpoklad absence času ve světě X je dán mojí zdrženlivostí při neodůvodněných extrapolacích, v tomto případě našeho fyzikálního času. Znamená to, že je tvořen víceméně statickými strukturami D-bran a teprve procesem dynamické redukce ve vícerozměrném světě X vzniká náš prostoročas a jeho dynamika. Záměrně zde používám termín redukce, protože projekce by implikovala projekci do něčeho stávajícího.

Předpoklad existence světa X obecně nestojí a nepadá s potvrzením M-teorie. Ta by umožnila pouze v jistém smyslu konkretizovat jeho objekty. Důkazem existence světa X je sama matematika, která s vícerozměrnými entitami pracuje běžně. Jestliže pomocí matematiky lze popsat všechny jevy v našem fyzikálním světě, nevidím jediný argument proti možnosti extrapolace fyzikálního uvažování do více rozměrů, která je pro matematiku zcela samozřejmá. Skutečnost, že je to mimo naši vnímatelnou realitu a představivost, přece nemůže být důkazem proti. Stejně jako jsme přijali objektivitu neeukleidovských geometrií, které platí mimo rámec našeho lokálního eukleidovského světa, nemůžeme nepřijmout objektivitu vícerozměrného světa X. Nebude to sice již náš "hmatatelný" fyzikální svět, ale bude stejně reálný.

Všimněme si zajímavé skutečnosti, že v oblastech vzájemných interakcí mezi jednotlivými světy (na obrázku jsou znázorněné jako šedé ovály) lze nalézt všechny nejasnosti a nesnáze současné vědy. Jsou to nejen problémy kvantové fyziky (kvantová dualita, princip neurčitosti, silové působení, gravitace, temná hmota a energie, kvantová provázanost) a kosmologie (Big Bang, černé díry, dynamika vesmíru), ale také problémy vzniku a vývoje života (nenáhodné negentropní tendence, epi/genetika, holistický princip, evolucionismus) a projevů psychického světa (holografická paměť, vědomí a podvědomí, etika ).

Psychický svět jsem záměrně ve svém modelu neznázornil jako samostatný svět, protože se domnívám, že za psychické jevy jsou z převážné míry zodpovědné interakce vysoce strukturovaného mozku se strukturami světa X. Současná neurofyziologie a výzkum mozkové činnosti se již odklání od názoru, že neuronové sítě či jiné mediátory v mozku fungují podobně jako počítač a začíná se zajímat o kvantové procesy v mozkových strukturách. A ocitáme se zpět v oblasti kvantových jevů a mnohorozměrných D-bran, tentokráte ne u elementárních částic, ale velice složitých struktur mozku, které se z nich skládají.

Nechce se mi věřit, že za holografickými vlastnostmi paměti, vybavovacími, analytickými a modelovacími schopnostmi intelektu mohou být pouze mozkové struktury samotné. Sídlo paměti (nejen té kolektivní), našich vzpomínek i činů, původ etických imperativů, logických zákonů intelektuální činnosti, stejně jako matematických zákonů fyzikálních jevů, musí být mimo nás, nějak zakódované ve strukturách světa X. Řekl bych, že celý ten aparát vyšší nervové činnosti nám slouží pouze k vědomému zprostředkování styku s okolním světem (včetně vlastního těla) a nevědomému zprostředkování styku se světem X. Mozek je sice velice složitý orgán, ale je to pouhý interface, jehož propustnost a nikoli velikost určuje naše lidské schopnosti logické i etické.

Pokračování této úvahy je v následujícím příspěvku Advaita Vedanta

sobota 8. března 2008

Několik citátů

Pravda:
Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda. (Niels Bohr)
Pravda je vůbec to nejtěžší, co lze lidem předložit, aby tomu věřili. (Marcel Pagnol)
Nejnebezpečnější nepravdy jsou pravdy mírně překroucené. (Georg Christoph Lichtenberg)

Politika:
Došel jsem k závěru, že politika je příliš vážná věc, než aby mohla být přenechána jen politikům. (Charles de Gaulle)
Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s voličem. (Winston Churchill)
Politika je údajně druhé nejstarší řemeslo na světě. Občas si uvědomuji, že se v mnohém podobá tomu prvnímu. (Ronald Reagan)
Slovo ministr znamená služebník – jenže latina je mrtvý jazyk. (Pavel Kosorin)

Duše:
Jen jeden div je větší než moře, a tím je nebe. Jen jeden div je větší než nebe, a tím je nitro lidské duše. (Victor Hugo)

neděle 2. března 2008

Evoluce

Dnes jsem na netu náhodou narazil na záznam diskuse k nové knize prof. J.Flégla: Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin. Viz:
  • Zamrzlá evoluce
  • Svoji evoluční teorii zamrzlé evoluce prezentoval Flégl v Městské knihovně 16.1.2008. Jeho oponenty byli prof. Zrzavý a doc. Štorch. Kromě toho, že samotné téma je pro mne zajímavé, průběh diskuse mě utvrdil v tom, že s pravdou (viz můj příspěvek Pravda z 28.2.08), zvláště v neexaktních vědách, to není jednoduché. Darwinismus, neodarwinismus, postneodarwinismus, teorie sobeckého genu, to jsou různé teorie a to jenom uvnitř komunity evolucionistů. Přitom to není tak, že by jedna teorie byla postupně nahrazována jinou, novější a lepší. Všechny spolu soupeří při vysvětlování mechanizmů vzniku druhů a většinou každý jev lze elegantněji či obtížněji vysvětlovat v rámci všech teorií.

    Koncepty rozumného plánu diskutující odbyli tím, že kreacionisté argumentují proti darwinismu roku 1950 a že těm novým evolučním teoriím vlastně nerozumějí. Tím ovšem sami oponují pouze naivnímu kreacionismu, tedy vlastně do moderního hávu zabalenému náboženství. Evolucionistům prostě připadá jako samozřejmé, že celý proces vývoje druhů probíhá "sám od sebe" a důkazem jsou jim očividné příklady t.zv. evoluční "fušeřiny". Rozumný plán však nemusí nutně představovat primitivní představy o stvoření druhů ve smyslu božského inženýrského díla, ale reflektovat názor, že evoluce neprobíhá chaoticky sama od sebe, ale odněkud někam. Evolucionisté sami přiznávají, že popisují jak probíhal vývoj druhů až ex post a nemají teoretickou možnost ho predikovat.

    Všechny biologické struktury a systémy se skládají z hmotných prvků a jako takové by se měly podřizovat fyzikálním zákonům. Ty ovšem postulují trend právě opačný než je zachování a vývoj biologických systémů. Fyzikové se s tím vypořádali tak, že zákon růstu entropie platí jen v uzavřených systémech, blízkých rovnovážnému stavu, jimiž biologické systémy nejsou. Přesto proces vzniku života, ta nesmírná snaha každé živé struktury se udržovat v homeostázi, ta tendence k vytváření stále složitějších struktur, to všeobecné směřování k zdokonalování, ta vůle k životu je tak evidentní, že nezabývat se tím může být jen výrazem obavy položit si otázku co je toho příčinou.

    Tady by mohl být odpovědí rozumný plán, který zatím nelze potvrdit ani vyvrátit, stejně tak jako zmíněné evoluční teorie. Plán stvořit antropický (příhodný pro existenci člověka) vesmír, který se (kromě fyzikálních) řídí zákonitostmi směřujícími ke vzniku, stabilní existenci a vývoji živých struktur a druhů. Plán, jehož mechanizmy budeme snad v budoucnu schopni objevit a pochopit. Jenom otázka "proč" zůstane vědou nezodpovězena. V žertu bych mohl odpovědět "jen tak", což by bylo na stejné úrovni jako evolucionistické "sám od sebe", ale to by již nebyl tak rozumný plán.

    Viz též:
  • Ing. Vladislav Běhal, DrSc.: V čem se neo-darwinisté mýlí
  • sobota 1. března 2008

    Super ?

    Nechci na těchto stránkách publikovat populární úvod do teorie superstrun (abych byl přesnější M-teorie), na webu je jí věnován nespočet stránek. Uvedu jenom její laický závěr: námi pozorované elementární částice jsou projevem vibrací jakýchsi multidimenzionálních superstrun (opět přesněji D-bran) a kvantové vlastnosti částic jsou určeny módem vibrací těchto superstrun. Teorie je to složitá a krásná, ukazuje cestu ke spojení kvantové mechaniky s obecnou teorií relativity v t.zv. teorii všeho (TOE), ale postrádá zatím experimentální ověření. Obranou "strunařů" je předpoklad, že superstruny jsou o mnoho řádů menší než kvantové částice a zatím nejsou pro jejich detekci k dispozici dostatečně výkonné urychlovače částic. Nadějí jsou teď plánované experimenty na LHC.

    Tady mi ale něco nehraje. Jak je možné přijmout myšlenku vícerozměrných D-bran a hledat je (ještě k tomu se "svinutými" dimenzemi) v našem fyzikálním prostoru? Jestliže hypotetické D-brány jsou multidimenzionální objekty (předpokládá se 9 nebo více dimenzí), pak otázka po jejich "velikosti" v našem trojrozměrném prostoru mi nedává smysl. Spíše bych řekl, že elementární částice jsou redukcí dimenzí D-bran (které pak můžeme interpretovat jako svinuté) a náš fyzikální prostor takto teprve vzniká. Nerozumím také, proč se apriori předpokládá další časová dimenze D-bran. Pouze náš fyzikální čas je důsledkem proměnlivosti (dynamiky) zmíněných redukcí a struktury D-bran mohou být docela dobře statické.

    Abychom se v těch mnoha rozměrech neztratili, představme si dvourozměrný vesmír placatých fyziků. Jejich vesmír protínají superstruny, tedy jakési objekty (v naší analogii přímky), jejichž rozměry (délku) si nedovedou představit. V místech průniku jejich dvourozměrným prostorem tito fyzikové objevují různé částice, z nichž se jejich vesmír skládá a jeho dynamiku a vzájemné interakce si vysvětlují vlastnostmi těchto částic. Trápí se s podivnostmi kvantového světa a udivuje je, kde se vzala ta skoro platónská matematika, kterou se fyzikální jevy řídí. Počet kvantových částic s každým experimentem utěšeně roste, několik paradoxů (např. quantum entanglement) je sice znepokojuje, ale říkají si, že na to v budoucnu jistě přijdou. Nepřijdou, pokud zůstanou se svými teoriemi ve svém placatém světě. Pokud nepřijmou myšlenku, že multidimenzionalita není jenom teoretická matematická abstrakce, ale superfyzikální realita.

    čtvrtek 28. února 2008

    Pravda

    Pravdivý výrok je takový, který je konzistentní a nerozporný v rámci daného systému znalostí, etiky a logiky. Pravdivost je tedy relativní nejen vertikálně, t.j. v závislosti na hloubce znalostí o předmětu výroku, ale též horizontálně v závislosti na kulturním zázemí a logice myšlení. Je třeba si uvědomit, že otázka pravdivosti se netýká samotných objektů výroku, ale formálního systému pojmů a vztahů mezi nimi, které vznikly v procesu našeho vnímání a poznávání. Pravdivost výroků formálního systému nemůže být prokázána vlastními prostředky systému bez "zásahu" zvenčí (Tarskiho teorém). Zkoumá-li filozofie realitu jako celek, je tato nemožnost absolutní.

    Naše poznání je a vždy zůstane transformací objektivní reality na subjektivní představy o ní a jako takové je poplatné poznávajícímu subjektu. Zpětná extrapolace, resp. ztotožnění vztahů mezi objekty našeho myšlení se vztahy reálnými je sice pro naší praxi nezbytné, ale vždy v sobě obsahuje projekci poznávajícího subjektu. Každý výklad skutečnosti je odpovědí na otázky, které si klade lidský intelekt a jemu jsou poplatné nejen odpovědi, ale sama formulace otázek. To je příčinou většiny sporů o interpretaci světa. Vědomí relativity pravdivosti poznání může být základem tolerance a respektování jiných myšlenkových koncepcí, ale jeho přijetí jako metodologie by bylo schizofrenní a neplodné. Jediné co můžeme, je nepřipustit absolutizaci jednoho výkladu světa a respektovat byť neslučitelné alternativní výklady.

    Nelze směšovat pravdu ve výše uvedeném smyslu s pravdou chápanou jako cíl směřování, jako důvod našeho konání, jako hranici mezi dobrem a zlem. Taková pravda je ve své podstatě nedokazatelná a nevyvratitelná a ve svém lidském tíhnutí k ní jsme zcela svobodní a neseme odpovědnost za svoji volbu. Jestliže jsme vsadili na vědu a její způsob poznání, budeme se podílet na rozvoji technologického potenciálu lidstva. Jestliže dáme přednost mystice, budeme rozvíjet svoji duchovní složku bytí. Zdánlivé rozpory jsou pouze rozpory v lidském myšlení, nikoliv ve skutečnosti. Imperativ, který z toho můžeme vyvodit a měl by platit pro všechny "majitele pravdy" je tolerance.

    středa 27. února 2008

    Politici

    Nedávno, když se pohoršoval nad naší politickou scénou, položil jeden můj známý otázku: "proč vlastně se lidé do té politiky cpou?" Všichni máme nějakou představu, jací lidé by v demokraciích měli reprezentovat a hájit zájmy svých voličů. I když nejsem idealista přesvědčený o tom, že v politice by měla láska zvítězit nad nenávistí, přesto úroveň mnoha (a nejen našich) politiků je hluboko pod obecnou normou slušnosti. Proč? Je to důsledek přizpůsobení se vlčím způsobům v boji o moc s cílem posléze páchat to "naše dobro"? Je to účel světící prostředky? To neplatí v běžném životě a zvláště nesmí platit v životě veřejném. Zažili jsme to celých minulých 40 let boje za lepší zítřky.

    Co je hybnou silou člověka v jeho snaze zaujmout nějaké místo ve společnosti? Něco dokázat, uskutečnit, něco po sobě zanechat, získat majetek? Jistě, ale
    největší motivací pro řadu lidí je všeobecné uznání a popularita. Kdo umí zpívat se nespokojí s s akustikou svojí koupelny, komu bylo naděleno na kráse chce vyniknout v modelingu, kdo je sportovec sní o olympiádě, kdo je schopný podniká, kdo něco objeví publikuje. Ve všech těch příkladech je ale třeba něco umět a tvrdě pracovat. A když někomu nic z toho není dáno? Je tu prostor s netušenými možnostmi popularity, vlastní důležitosti a různých prebend z ní plynoucích. Je tu politická kariéra.

    Vím, že jsem k některým politikům nespravedlivý, ale kolik je mezi nimi právníků, doktorů a jiných, kteří by ve svých oborech byli při nejlepším průměrnými. Moc chutná nejvíce těm málo úspěšným v běžném životě. A politika je kolbiště, kde zbraněmi jsou známosti, intriky, demagogie a tvrdé lokty. Tam je možné (a nejspíše i nutné) vítězit bez slušnosti, etiky či nedejbože altruizmu. Svědčí o tom též poznatek, tak říkajíc zevnitř, herečky Daniely Kolářové: "Do politického života jsem vstoupila na začátku 90. let jako poslankyně s humanistickými a ekologickými představami a mám-li být stručná, tak jsem z politiky odešla po vypršení mandátu, připravená o ideály férové politiky, s iluzemi doslova roztrhanými na cucky."

    Viz též:
  • Okamura

  • Schmap Australia Guide

    Follow this blog