Paradigma

„If at first the idea is not absurd,
then there is no hope for it“.
(Albert Einstein)

Podle obecně přijímané koncepce T.S.Kuhna (1922 – 96) je paradigma souhrn základních domněnek, předpokladů a představ dané skupiny vědců. Je tedy jakousi platformou, na jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem. Když stávající paradigma neumožňuje uspokojivé řešení některých otázek ve vědě, dochází k přehodnocení samotných základů dosavadního vědění a nastává skoková proměna vědeckého paradigmatu. Za vědecké (nikoli apriori pravdivé) je podle definice možné považovat každé obecné rozumové poznání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu, umožňující jeho falzifikaci nebo verifikaci.

Předpovědi, že věda již hlavní problémy vyřešila, v minulosti několikrát dramaticky selhaly. Proto, pro červencové vydání 2005 v rámci oslav 125. výročí založení T. A. Edisonem, požádal časopis Science více než stovku předních vědců, aby odhadli 25 důležitých otázek, na které bychom měli najít odpověď během příštích 25 let. Z těchto otázek jsem vybral pět, které považuji v dalším kontextu za relevantní:
Mohou být fyzikální zákony sjednoceny?
Je kvantová neurčitost a nelokalita dána nějakými hlubšími principy?
Jak a kde na Zemi vznikl život?
Jak se z jediné somatické buňky může vyvinout celá rostlina?
Čím je řízena regenerace orgánů?
Jak jsou ukládány a vybavovány vzpomínky?

Většina dosud nezodpovězených otázek (a mnoho dalších) je z oblastí kvantové fyziky, fenoménu života a psychiky. Jejich řešení je předmětem intenzivního bádání teoretických fyziků, biologů, genetiků, neurofyziologů a filozofů.

Lidská psychika a s ní související oblasti jako je etika a kultura byly také předmětem úvah zakladatele kritického racionalizmu, filozofa, sociologa a politologa Sira Karla Raimunda Poppera (1902 – 94). Ten vyšel z předpokladu, že duševno je projevem fyzikální struktury resp. funkce mozku a podle jeho představy se z fyzikálního světa jakoby vynořuje svět psychických prožitků a stavů včetně vědomí, psychologických dispozic apod. Byl si též vědom existence něčeho obecnějšího, co je kolektivním produktem psychického světa a zavedl ještě pojem světa kultury, který se vynořuje ze světa psychického. Patří do něho obsah myšlení a výplody lidského ducha. Tento svět je podle Poppera sice nehmotným, nicméně reálným světem.

Podobně uvažuje též profesor matematiky na Matematickém institutu univerzity v Oxfordu Sir Roger Penrose (*1931). Na obrázku vlevo uvedené schematické zobrazení jeho tří světů je převzato z knihy „Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl“. Popperův svět kultury Penrose nahradil světem platónských absoluten. Za tato absolutna považoval hlavně matematické pravdy, což vyplývá z jeho úžasu nad závislostí fyzikálního světa na matematických zákonech. Skutečně, jednou ze skoro až platónských vlastností matematiky, že matematický popis naprosto rozdílných fyzikálních jevů může být stejný (elementárním příkladem je Newtonův a Coulombův zákon).

Penroseův model jsem si vypůjčil pro ilustraci svých následujících úvah. I když to považuji za poněkud zavádějící, používám také pojem svět a to ve smyslu množiny projevů charakteristických vlastností a zákonitostí, platných specificky pro jeho objekty, podobně jako se používá např. pojem svět módy. Je třeba zdůraznit, že objekt může existovat ve všech třech světech současně a na různých úrovních interakcí podléhá jejich zákonitostem. Popperův svět kultury nebo Penroseův abstraktní platónský svět čisté matematiky jsem nahradil novým pojmem svět X, prozatím bez bližšího obsahu.

Jak je z obrázku vlevo patrné, psychické světy Poppera a Penrose jsem nahradil světem života, protože můj údiv patří spíše vzniku a vývoji života jako takového. Za zcela kvalitativně odlišné světy proto pokládám fyzikální svět a svět života. Zásadní odlišnost biologických systémů od systémů fyzikálních spočívá v tom, že jejich homeostáze, ontogenetický i fylogenetický vývoj je ovlivňován více jejich vnitřní strukturou než vnějšími fyzikálními silami.

Komolé kužele vztahů mezi jednotlivými světy nezdůrazňují pouze „vynořování“ se jednoho světa z druhého, ale spíše skutečnosti, že veškerý fyzikální svět má svojí příčinu ve světě X, veškerý svět života má fyzikální podstatu a veškeré příčiny jeho specifických vlastností jsou opět ve světě X. Až potud je tento model spekulací bez konkrétního obsahu. Aby se mohl stát paradigmatem, tedy platformou pro nové vnímání světa jako celku, je třeba dát pojmu svět X nějaký obsah. Zde by bylo možné citovat podobné pokusy, které pracují s pojmy jako: "Inteligence" (ID), „čistá informace“ (Danev), „zahalená úroveň reality“ (Bohm), „I-pole“ (Samal), „TGD struktury“ (Pitkänen), „morfogenetické pole“ (Sheldrake) a mnoho jiných. Moje interpretace vychází z M-teorie, současného paralelního pohledu na kvantové jevy.

Zastánci M-teorie (zobecnění několika teorií superstrun) se domnívají, že námi pozorované elementární částice jsou projevem vibrací jakýchsi mnohorozměrných superstrun (přesněji D-bran) a jejich kvantové vlastnosti jsou určeny módem těchto vibrací. Tato teorie sice ukazuje cestu ke spojení kvantové mechaniky s obecnou teorií relativity v tzv. teorii všeho (TOE), ale podle jejích kritiků (zastánců standardního částicového modelu) postrádá experimentální ověření (ostatně Higgsův boson také). Jestliže však hypotetické D-brány jsou mnohorozměrné entity (předpokládá se 9 nebo více rozměrů), pak jediným možným experimentálním důkazem jejich existence v jsou ony elementární částice, vznikající redukcí počtu dimenzí D-bran. Jinými slovy elementární částice nevznikají v důsledku vibrací něčeho, co by bylo možné nalézt v našem fyzikálním světě.

Objekty světa X tedy mohou být jakési struktury, jejichž základními atributy jsou nehmotnost a nejspíše také bezčasovost (statičnost nebo chcete-li věčnost), čímž se zásadně liší od fyzikálního světa. Předpoklad absence času ve světě X je dán mojí zdrženlivostí při neodůvodněných extrapolacích, v tomto případě našeho fyzikálního času. Znamená to, že je tvořen víceméně statickými strukturami D-bran a teprve procesem dynamické redukce ve vícerozměrném světě X vzniká náš prostoročas a jeho dynamika. Záměrně zde používám termín redukce, protože projekce by implikovala projekci do něčeho stávajícího.

Předpoklad existence světa X obecně nestojí a nepadá s potvrzením M-teorie. Ta by umožnila pouze v jistém smyslu konkretizovat jeho objekty. Důkazem existence světa X je sama matematika, která s vícerozměrnými entitami pracuje běžně. Jestliže pomocí matematiky lze popsat všechny jevy v našem fyzikálním světě, nevidím jediný argument proti možnosti extrapolace fyzikálního uvažování do více rozměrů, která je pro matematiku zcela samozřejmá. Skutečnost, že je to mimo naši vnímatelnou realitu a představivost, přece nemůže být důkazem proti. Stejně jako jsme přijali objektivitu neeukleidovských geometrií, které platí mimo rámec našeho lokálního eukleidovského světa, nemůžeme nepřijmout objektivitu vícerozměrného světa X. Nebude to sice již náš "hmatatelný" fyzikální svět, ale bude stejně reálný.

Všimněme si zajímavé skutečnosti, že v oblastech vzájemných interakcí mezi jednotlivými světy (na obrázku jsou znázorněné jako šedé ovály) lze nalézt všechny nejasnosti a nesnáze současné vědy. Jsou to nejen problémy kvantové fyziky (kvantová dualita, princip neurčitosti, silové působení, gravitace, temná hmota a energie, kvantová provázanost) a kosmologie (Big Bang, černé díry, dynamika vesmíru), ale také problémy vzniku a vývoje života (nenáhodné negentropní tendence, epi/genetika, holistický princip, evolucionismus) a projevů psychického světa (holografická paměť, vědomí a podvědomí, etika ).

Psychický svět jsem záměrně ve svém modelu neznázornil jako samostatný svět, protože se domnívám, že za psychické jevy jsou z převážné míry zodpovědné interakce vysoce strukturovaného mozku se strukturami světa X. Současná neurofyziologie a výzkum mozkové činnosti se již odklání od názoru, že neuronové sítě či jiné mediátory v mozku fungují podobně jako počítač a začíná se zajímat o kvantové procesy v mozkových strukturách. A ocitáme se zpět v oblasti kvantových jevů a mnohorozměrných D-bran, tentokráte ne u elementárních částic, ale velice složitých struktur mozku, které se z nich skládají.

Nechce se mi věřit, že za holografickými vlastnostmi paměti, vybavovacími, analytickými a modelovacími schopnostmi intelektu mohou být pouze mozkové struktury samotné. Sídlo paměti (nejen té kolektivní), našich vzpomínek i činů, původ etických imperativů, logických zákonů intelektuální činnosti, stejně jako matematických zákonů fyzikálních jevů, musí být mimo nás, nějak zakódované ve strukturách světa X. Řekl bych, že celý ten aparát vyšší nervové činnosti nám slouží pouze k vědomému zprostředkování styku s okolním světem (včetně vlastního těla) a nevědomému zprostředkování styku se světem X. Mozek je sice velice složitý orgán, ale je to pouhý interface, jehož propustnost a nikoli velikost určuje naše lidské schopnosti logické i etické.

Pokračování této úvahy je v následujícím příspěvku Advaita Vedanta