Super ?

Nechci na těchto stránkách publikovat populární úvod do teorie superstrun (abych byl přesnější M-teorie), na webu je jí věnován nespočet stránek. Uvedu jenom její laický závěr: námi pozorované elementární částice jsou projevem vibrací jakýchsi multidimenzionálních superstrun (opět přesněji D-bran) a kvantové vlastnosti částic jsou určeny módem vibrací těchto superstrun. Teorie je to složitá a krásná, ukazuje cestu ke spojení kvantové mechaniky s obecnou teorií relativity v t.zv. teorii všeho (TOE), ale postrádá zatím experimentální ověření. Obranou "strunařů" je předpoklad, že superstruny jsou o mnoho řádů menší než kvantové částice a zatím nejsou pro jejich detekci k dispozici dostatečně výkonné urychlovače částic. Nadějí jsou teď plánované experimenty na LHC.

Tady mi ale něco nehraje. Jak je možné přijmout myšlenku vícerozměrných D-bran a hledat je (ještě k tomu se "svinutými" dimenzemi) v našem fyzikálním prostoru? Jestliže hypotetické D-brány jsou multidimenzionální objekty (předpokládá se 9 nebo více dimenzí), pak otázka po jejich "velikosti" v našem trojrozměrném prostoru mi nedává smysl. Spíše bych řekl, že elementární částice jsou redukcí dimenzí D-bran (které pak můžeme interpretovat jako svinuté) a náš fyzikální prostor takto teprve vzniká. Nerozumím také, proč se apriori předpokládá další časová dimenze D-bran. Pouze náš fyzikální čas je důsledkem proměnlivosti (dynamiky) zmíněných redukcí a struktury D-bran mohou být docela dobře statické.

Abychom se v těch mnoha rozměrech neztratili, představme si dvourozměrný vesmír placatých fyziků. Jejich vesmír protínají superstruny, tedy jakési objekty (v naší analogii přímky), jejichž rozměry (délku) si nedovedou představit. V místech průniku jejich dvourozměrným prostorem tito fyzikové objevují různé částice, z nichž se jejich vesmír skládá a jeho dynamiku a vzájemné interakce si vysvětlují vlastnostmi těchto částic. Trápí se s podivnostmi kvantového světa a udivuje je, kde se vzala ta skoro platónská matematika, kterou se fyzikální jevy řídí. Počet kvantových částic s každým experimentem utěšeně roste, několik paradoxů (např. quantum entanglement) je sice znepokojuje, ale říkají si, že na to v budoucnu jistě přijdou. Nepřijdou, pokud zůstanou se svými teoriemi ve svém placatém světě. Pokud nepřijmou myšlenku, že multidimenzionalita není jenom teoretická matematická abstrakce, ale superfyzikální realita.