Lidský mozek je úžasná věc a všechny naše dosavadní znalosti o světě kolem nás jsou ještě úžasnější. Ohromují nás vědecké pokroky, lebedíme si ve světě technologií a jsme přesvědčeni o neomylnosti cesty našeho racionálního myšlení. Duchovní rozměr člověka a víra jsou tmářské pozůstatky z dob, kdy jsme ještě nevěděli co víme teď. To je všeobecná představa, vyplývající z populárních interpretací úspěchů vědeckého poznání. Sami vědci, kteří tyto teorie vytvářejí a snaží se je experimentálně potvrdit, však vědí do jaké míry a za jakých předpokladů jsou jejich závěry správné a kolik tajemství nám svět ještě skrývá. Vědní obory, jejichž předmětem je svět mimo rozměry člověka (kvantová fyzika, kosmologie) nebo člověk sám (epi/genetika, kognitivní psychologie, neurofyziologie) stojí před mnoha ještě nezodpovězenými otázkami.
Věříme, že náš vesmír vznikl za velkého třesku před 13.7 miliardami let inflací kvark-gluonového plazmatu a posléze standardní expanzí, při níž vznikaly protony a neutrony, které se vzápětí vázaly do lehkých jader a vznikaly atomy vodíku a helia. Gravitace pak po 200 milionech letech chladnutí vesmíru začala vytvářet první galaxie hvězd a z trosek jiných hvězd vytvářet jejich planety. Naše sluneční soustava tak vznikla před 9.2 miliardami let a téměř vzápětí (za 800 milionů let) na Zemi vznikla z „polévky“ organických molekul první živá prabuňka. Evoluci života pak trvalo 3.7 miliardy let než vznikl člověk, který se nyní ptá: „kdo jsem a proč jsem?“ A odpověď racionální vědy zní: „Jsi tu jen tak, náhodou jako důsledek vývoje vesmíru, vzniku života a následně dlouhého řetězce možných mutací živých struktur a evolučních výběrů, na jehož konci právě stojíš“. To není zrovna povzbuzující.
Je velice pravděpodobné, že takto nebo nějak podobně vývoj vesmíru skutečně probíhal. Nicméně fyziky a kosmology trápí ještě mnoho dalších otázek a mezi nimi otázka proč jsou hodnoty všech 26-ti fundamentálních konstant standardního modelu částicové fyziky, včetně množství a rozložení temné hmoty kosmologického modelu, právě takové, jaké jsou. Jakékoli jiné hodnoty by vedly k jiným poměrům základních sil (gravitační, elektromagnetické, silné a slabé jaderné) a ke vzniku zcela odlišných vesmírů. Tyto optimálně „vyladěné“ charakteristiky našeho vesmíru, které jsou nutné pro vznik života a člověka, vedly některé vědce k formulaci tzv. "antropického principu". Existuje několik interpretací antropického principu a všechny reflektují evidentní směřování vývoje vesmíru od jednoduchého k složitému, na jehož konci je člověk nadaný inteligencí. Např. interpretace nutného vývoje předpokládá, že vznik i další vývoj vesmíru nutně vedl ke vzniku života a inteligentních tvorů v něm, protože zákony přírody nemohou být jiné. Proč tomu tak je, věda zatím neví, ale předpokládá se, že to v budoucnu objeví. Právě v onom „proč“ se liší teleologická (účelná, cílevědomá) interpretace, která připisuje antropický charakter vesmíru vyšší Inteligenci, jež vesmír takto záměrně stvořila, tedy Bohu stvořiteli.
Pokusím se nyní formulovat jakési paradogma, tedy ideu, která ve spojení s předponou para vyjadřuje, že je konstruovaná vedle, mimo a za rámec náboženských doktrín či vědy. Vycházím z teleologické interpretace antropického vesmíru a zmíněnou Inteligenci budu nazývat Bohem, i když v tomto pojetí nemá s konkrétními náboženskými představami o Bohu mnoho společného. O tom, jak byl vesmír stvořen, zatím mnoho nevíme, ale věříme, že přírodní zákony je možné stále více vědecky poznávat. To ovšem předpokládá, že některé vědecké disciplíny (např. evoluční biologie) překonají svá dogmata a otevřou se myšlence třeba antropického nutného vývoje. Daleko důležitější pro člověka však zůstává otázka proč byl vesmír stvořen.
Bůh musel mít nějaký důvod proč stvořil vesmír, náš svět a v něm člověka. Tím důvodem nemůže být jenom člověk, kterého by takto složitě z plezíru stvořil k obrazu svému. Bůh musel mít jiný důvod. Pro náznak odpovědi se podívejme na jeho „dílo“, na člověka. Ten je nadán dvěmi důležitými vlastnostmi, a to schopností myslet a svobodou volby při svém rozhodování. Obě jsou výhradně lidskými vlastnostmi a jedna bez druhé nedává smysl. Člověk je ve své svobodě odsouzen neustále se rozhodovat o svých činech. A ještě jednu schopnost dostal člověk do vínku. Je to vědomí ne vždy jasné polarity dobra a zla a obecná představa, že dobro je lepší než zlo. Kodifikace (náboženství) této polarity může být pro člověka svobodného ve svém myšlení nepřijatelná, ale přesto dobro a zlo je v jeho životě stále přítomné jako nějaké silové pole. Tím, že stvořil vyvíjející se svět a člověka v něm, dal nám Bůh pouze tušení dokonalosti a tíhnutí k ní. Neustálému hledání lepšího, které nelze zcela formulovat, říkáme lidská etika.
Líbí se mi hinduistická představa, že Bůh stvořil svět nikoli z ničeho, ale sám ze sebe. Je tedy v něm a v nás bezprostředně přítomný. Jeho přítomnost je právě oním všudepřítomným silovým polem dobra a zla. Všichni vidíme, že svět, který Bůh stvořil je turbulentní, nepřátelský a nebezpečný. Také člověk je nedokonalý a zmítaný emocemi. Důvod, proč Bůh sám ze sebe stvořil vyvíjející se nedokonalý svět a nedokonalého člověka může být jen jeden: sám není dokonalý. Je-li však oním silovým polem, může být zpětně ovlivňován člověkem, který se v něm svými činy „pohybuje“. To je dosti rozšířená představa, že všechny naše myšlenky a činy přetrvávají a zůstávají nějakým způsobem přítomny, dokonce i po naší smrti. Člověk je smrtelný, konečný tvor s nekonečným vědomím, dotýkajícím se Boha.
Bůh tedy není starostlivý otec, který nás miluje a vede životem, není to spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a špatné trestá. Bohu na nás jako jednotlivcích vůbec nezáleží. On stvořil vesmír a náš svět, protože potřebuje lidstvo, které bude ve svém vývoji směřovat k ideji dobra. Není pravda, že Bůh je přítomen kvůli nám, ale my existujeme kvůli němu. Bůh je prostě sobecká inteligence, která nás potřebuje k dosažení své vlastní dokonalosti. Bůh je v pravém (i náboženském) slova smyslu Pán, jemuž máme sloužit. Jediným důvodem, proč bychom to měli dělat je naše vděčnost za dar života, za náš dobrý pocit z jeho etického žití a za spoluúčast na něčem, co nás přesahuje. Komu se to nelíbí, může si stále myslet, že je tu jen tak, náhodou.
PS. Tak mne napadá, co by na takový bod Omega řekl Teilhard de Chardin.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Mno, kdybychom přistoupili na tenhle koncept - člověk hledá, protože hledá Bůh, zbavujeme se hlavního výdobytku, který nám dala náboženství (narozdíl od mýtů), a totiž absolutna a v jistém smyslu konečnosti. Vtip myšlenky klasického Boha spočívá v tom, že nad ním už nic není. Pak musí být dokonalý a souhlasím, že tady to trochu hapruje. Pokud by to bylo, jak píšeš, můžeme nad našeho nadřízeného Boha stavět další bohy a stejně tak si můžeme pohrávat s myšlenkou, že i člověk by si mohl vyrobit nějaké ty pomocníky, kteří mu s tou dokonalostí budou pomáhat.
OdpovědětVymazatTo je ovšem klasická hierarchická struktura a každá pyramida má svůj vrcholek. Tedy že by někde nahoře přeci jen sídlilo absolutno?
Osobně se proto přikláním k „placatým“ teoriím. Ovšem nikoli nutně plochým. I tady je etika, i tady je dobro. Dobro v prapůvodním slova smyslu, jako řád, či jako ne-chaos. Dobro jako harmonie. K tomu nadřazeného Boha nepotřebuji.
Mno, asi se shodneme, že mluvíme o agnostikově fabulaci a nikoliv o pravdách, hodných tesání do kamenných desek. Pro začátek si ujasněme, co je to dokonalost. Dokonalost je vlastnost toho, co je dokonalé, co je zcela dokončené (prerfectio) a již není schopné žádného vývoje. Dokonalé je završené, čemu nic nechybí ani nepřebývá. Takovou dokonalost přičítá metafyzika Bohu. Pak ovšem jakákoli odpověď na otázku PROČ tento dokonalý Bůh stvořil svět a v něm člověka, je důkazem nezavršenosti Boha a jeho dokonalost popírá. Byl osamělý, potřeboval někoho milovat, zkoušet a odměňovat, jen tak z rozmaru? Dokonce i odpověď "z přebytku svého bytí" jej usvědčuje z nedokonalosti. S božskými atributy měli teologové vždycky potíže a vymezili je buďto negací pojmů, které umíme myslet "Bůh je jsoucno, nad něž větší nelze myslet" (Anselm z Canterbury) nebo lidskými pozitivními charakteristikami (dokonalý, spravedlivý, milosrdný, ...). Jak ale může dokonalý Bůh být přístupný k pohnutkám (našim skutkům nebo modlitbám), jestliže je sám bez příčiny?
OdpovědětVymazatA tak jsem Boha jeho dokonalosti zbavil. To ovšem neznamená, že proto nad ním musí existovat ještě nějaké další, dokonalé absolutno. I nedokonalý Bůh mohl stvořit antropický (příhodný pro člověka) svět a měl k tomu zatraceně dobrý důvod: evolucí v něm vznikne lidstvo, které k dovršení své dokonalosti potřebuje. Proč? Tento Bůh totiž existuje mimo fyzikální čas, je tedy věčný a sám o sobě neměnný, takže se sám nemůže zdokonalovat (vůči sobě není vše-mocný). Pouze nedokonalý člověk, nadaný božským darem vědomí, může ovlivňovat Boha svými skutky. Člověk svobodný a odpovědný (komu asi?) za své činy, tak na každém kroku splácí nebo nesplácí svůj dluh za svoji existenci a to spoluúčastí na mravním vývoji lidstva jako celku. Antropomorficky bych řekl, že i Bůh potřebuje svoji duševní potravu.
"Placaté" teorie, vycházejí z toho, že není nic, co člověka přesahuje. Ignorují údiv nad světem, zázrakem zrození nebo vlastním vědomím. Postulují, že kromě (možná jen zatím) nevědomého já, nic jiného neexistuje. Snad nějaké abstraktní dobro a etika jeho hledání. Dobro ale nelze definovat, ani negativně vůči zlu. Atribut "dobrý" nelze nahradit žádným jiným. Dobro není rovnováha, štěstí ani povinnost. Dobro není ani řád ani harmonie. Dobrý čin vlastně ani nelze vykonat v situaci, kdy vládne řád a harmonie a dokonce vyžaduje vědomé rozhodnutí v chaosu alternativ. Neexistuje dobro jako takové a je pouze tušené v lidské mysli. Jestliže bych měl toto tušení dobra nějak upřesnit, pak nejlepší výraz je svědomí. V češtině s-vědomí znamená spolu-vědomí, vědomí v souladu (s božským vědomím), stejnou konotaci má v ruštině slovo совесть (бог весть = bůhví), v angličtině conscience, v němčině Gewissen. Svědomí nemá plurál a je tedy individuálním kriteriem kvality skutků každého člověka. Etika je hledání dobra a jestliže k tomu není potřeba vědomí Boha, pak se ptám proč hledat to, o čem lidsky nevíme co je?