Pravdivý výrok je takový, který je konzistentní a nerozporný v rámci daného systému znalostí, etiky a logiky. Pravdivost je tedy relativní nejen vertikálně, t.j. v závislosti na hloubce znalostí o předmětu výroku, ale též horizontálně v závislosti na kulturním zázemí a logice myšlení. Je třeba si uvědomit, že otázka pravdivosti se netýká samotných objektů výroku, ale formálního systému pojmů a vztahů mezi nimi, které vznikly v procesu našeho vnímání a poznávání. Pravdivost výroků formálního systému nemůže být prokázána vlastními prostředky systému bez "zásahu" zvenčí (Tarskiho teorém). Zkoumá-li filozofie realitu jako celek, je tato nemožnost absolutní.
Naše poznání je a vždy zůstane transformací objektivní reality na subjektivní představy o ní a jako takové je poplatné poznávajícímu subjektu. Zpětná extrapolace, resp. ztotožnění vztahů mezi objekty našeho myšlení se vztahy reálnými je sice pro naší praxi nezbytné, ale vždy v sobě obsahuje projekci poznávajícího subjektu. Každý výklad skutečnosti je odpovědí na otázky, které si klade lidský intelekt a jemu jsou poplatné nejen odpovědi, ale sama formulace otázek. To je příčinou většiny sporů o interpretaci světa. Vědomí relativity pravdivosti poznání může být základem tolerance a respektování jiných myšlenkových koncepcí, ale jeho přijetí jako metodologie by bylo schizofrenní a neplodné. Jediné co můžeme, je nepřipustit absolutizaci jednoho výkladu světa a respektovat byť neslučitelné alternativní výklady.
Nelze směšovat pravdu ve výše uvedeném smyslu s pravdou chápanou jako cíl směřování, jako důvod našeho konání, jako hranici mezi dobrem a zlem. Taková pravda je ve své podstatě nedokazatelná a nevyvratitelná a ve svém lidském tíhnutí k ní jsme zcela svobodní a neseme odpovědnost za svoji volbu. Jestliže jsme vsadili na vědu a její způsob poznání, budeme se podílet na rozvoji technologického potenciálu lidstva. Jestliže dáme přednost mystice, budeme rozvíjet svoji duchovní složku bytí. Zdánlivé rozpory jsou pouze rozpory v lidském myšlení, nikoliv ve skutečnosti. Imperativ, který z toho můžeme vyvodit a měl by platit pro všechny "majitele pravdy" je tolerance.
čtvrtek 28. února 2008
středa 27. února 2008
Politici
Nedávno, když se pohoršoval nad naší politickou scénou, položil jeden můj známý otázku: "proč vlastně se lidé do té politiky cpou?" Všichni máme nějakou představu, jací lidé by v demokraciích měli reprezentovat a hájit zájmy svých voličů. I když nejsem idealista přesvědčený o tom, že v politice by měla láska zvítězit nad nenávistí, přesto úroveň mnoha (a nejen našich) politiků je hluboko pod obecnou normou slušnosti. Proč? Je to důsledek přizpůsobení se vlčím způsobům v boji o moc s cílem posléze páchat to "naše dobro"? Je to účel světící prostředky? To neplatí v běžném životě a zvláště nesmí platit v životě veřejném. Zažili jsme to celých minulých 40 let boje za lepší zítřky.
Co je hybnou silou člověka v jeho snaze zaujmout nějaké místo ve společnosti? Něco dokázat, uskutečnit, něco po sobě zanechat, získat majetek? Jistě, ale největší motivací pro řadu lidí je všeobecné uznání a popularita. Kdo umí zpívat se nespokojí s s akustikou svojí koupelny, komu bylo naděleno na kráse chce vyniknout v modelingu, kdo je sportovec sní o olympiádě, kdo je schopný podniká, kdo něco objeví publikuje. Ve všech těch příkladech je ale třeba něco umět a tvrdě pracovat. A když někomu nic z toho není dáno? Je tu prostor s netušenými možnostmi popularity, vlastní důležitosti a různých prebend z ní plynoucích. Je tu politická kariéra.
Vím, že jsem k některým politikům nespravedlivý, ale kolik je mezi nimi právníků, doktorů a jiných, kteří by ve svých oborech byli při nejlepším průměrnými. Moc chutná nejvíce těm málo úspěšným v běžném životě. A politika je kolbiště, kde zbraněmi jsou známosti, intriky, demagogie a tvrdé lokty. Tam je možné (a nejspíše i nutné) vítězit bez slušnosti, etiky či nedejbože altruizmu. Svědčí o tom též poznatek, tak říkajíc zevnitř, herečky Daniely Kolářové: "Do politického života jsem vstoupila na začátku 90. let jako poslankyně s humanistickými a ekologickými představami a mám-li být stručná, tak jsem z politiky odešla po vypršení mandátu, připravená o ideály férové politiky, s iluzemi doslova roztrhanými na cucky."
Viz též:Okamura
Co je hybnou silou člověka v jeho snaze zaujmout nějaké místo ve společnosti? Něco dokázat, uskutečnit, něco po sobě zanechat, získat majetek? Jistě, ale největší motivací pro řadu lidí je všeobecné uznání a popularita. Kdo umí zpívat se nespokojí s s akustikou svojí koupelny, komu bylo naděleno na kráse chce vyniknout v modelingu, kdo je sportovec sní o olympiádě, kdo je schopný podniká, kdo něco objeví publikuje. Ve všech těch příkladech je ale třeba něco umět a tvrdě pracovat. A když někomu nic z toho není dáno? Je tu prostor s netušenými možnostmi popularity, vlastní důležitosti a různých prebend z ní plynoucích. Je tu politická kariéra.
Vím, že jsem k některým politikům nespravedlivý, ale kolik je mezi nimi právníků, doktorů a jiných, kteří by ve svých oborech byli při nejlepším průměrnými. Moc chutná nejvíce těm málo úspěšným v běžném životě. A politika je kolbiště, kde zbraněmi jsou známosti, intriky, demagogie a tvrdé lokty. Tam je možné (a nejspíše i nutné) vítězit bez slušnosti, etiky či nedejbože altruizmu. Svědčí o tom též poznatek, tak říkajíc zevnitř, herečky Daniely Kolářové: "Do politického života jsem vstoupila na začátku 90. let jako poslankyně s humanistickými a ekologickými představami a mám-li být stručná, tak jsem z politiky odešla po vypršení mandátu, připravená o ideály férové politiky, s iluzemi doslova roztrhanými na cucky."
Viz též:
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)